Bylo mi asi osm let, když mi moje babička, která mě učila hře na housle v ZUŠ, přihlásila do tamní húdecké muziky. Od příštího týdne nastupuješ, řekla mi. Moje zděšení nikoho nezajímalo. Já v kroji? TRAPAS! Co tomu řeknou spolužáci? A co to vůbec je húdecká muzika? Cimbálka? To je nějaká dechovka nebo co? Nadšení se nedostavovalo, panika narůstala s každým dnem blížícím se k první hodině v té podivné skupince.

Ten den jsem vešla do třídy, kde už postávalo v hloučku u stěny dalších pár ustrašených dětí s houslovými futrály křečovitě svírajícími v náručích. Zalezla jsem mezi ně a všechny jsme s vykulenýma očima čekaly, co se bude dít. Pak najednou do třídy vtrhla rozcuchaná jezinka, jen o málo vyšší než my. Naše vedoucí Jarmila Červenková. Během minuty si nás rozestavěla do kroužku a bylo vidět, že má naprosto jasnou představu o tom, kdo bude plnit v muzice jakou funkci. Malý brýlatý klučina s obřím nosem a silnými prsty se stal kontrášem. Krasavec s pomněnkovýma očima měl místo houslí violoncello, tedy plnil funkci basy. Moje kamarádka Janička překrásně zpívala, ale povahově byla spíše stydlivá, a tak dostala prostor jako hlavní zpěvačka a tercáška, tedy pravá ruka primáše. No a já? Čertisko divoké, i když v něm teď byla malinká dušička, vyslechlo ortel PRIMÁŠKA, tj. první houslistka, udávající začátky, konce, tempo, zpěv, prostě chod celé muziky během hry. Už po první hodině jsme měli všichni jasno, tohle je láska na celý život! A tak jsme vznikli my, Cvrčci.

Húdecká muzička, která se velmi rychle vypracovala mezi špičku húdeckých a cimbálových muzik napříč celou republikou. S radostí, láskou, nadšením a neutuchající vírou, že toho spolu hodně zažijeme a dosáhneme, jsme deset let každý týden dvě hodiny v kuse plnili třídu i všechny chodby v naší malé hudebce hudbou a smíchem, pak si zpívali ještě cestou na trolejbusovou zastávku a těžko se loučili, protože týden je dlouhá doba. A že nás čekaly nádherné a neobyčejné zážitky! Festivaly, koncerty, soutěže, soustředění, družby s jinými soubory, společné oslavy a přátelská setkání. A kolik jsme se toho naučili! Týmové hře, vzájemnému naslouchání a respektu, pokoře k naší vedoucí a všem, kteří se nám snažili pomoct při našem růstu a prohlubování znalostí, disciplíně, souhře s tanečníky, které jsme čas od času doprovázeli. Ale nejen to, také jsme poznali, jak se dřív žilo, odkud pocházíme, jaké obyčeje se dřív udržovaly, kde se jak hrálo, zpívalo, oblékalo. Bylo moc zajímavé objevovat vše, co se jinak jen zběžně probírá ve škole, na vlastní kůži. Mít svůj kroj, obouvat kožené krpce, vyzkoušet si různá řemesla, naučit se písně z jiných regionů a naopak naučit ostatní ty písničky, co znáte a máte rádi vy. Folklórní svět mi prostě vyrazil dech svou pestrostí, krásou, moudrostí, syrovostí, ale také něhou a opravdovostí. Dal mi přátelství na celý život a otevřel nové obzory.

Je to už dlouho, co jsme se rozprchli do všech koutů republiky za studiem nebo prací. Je to už dlouho, co jsem se s těmi skvělými lidmi naposled sešla v čajovně, vytáhli jsme nástroje a hráli a zpívali jen tak, pro radost a pocit naprostého souznění. Ale ve mně to pořád je. Stále se cítím být Cvrčicí a jsem si jistá, že se jednou všichni zase sejdeme a bude to neskutečná jízda.

Co říci závěrem? Pomozte svým dětem najít jejich vášeň, protože dětský život je nádherný, když může celý svůj svět vytvořit z něčeho, co je mu blízké, co mu vzrušením rozbuší srdce a každý úspěch ho zalije blahem. A nebojte se hledat i v jiných oborech, než je fotbal, karate, latinsko-americký tanec nebo třeba street dance. Možností je nespočet a někdy stačí jen pár minut oťukávání a celoživotní láska je na světě. Tak směle do toho a ať vaše děti najdou to pravé!