Ale jsou i takové, které to mají jinak. Kolik jich je? To se asi nedovíme, jen málokterá to dokáže říci nahlas, protože společnost a okolí to neodpouští. Věta „Byla to chyba, děti jsem mít neměla, nebaví mě to“, zní krutě, bezohledně a okolí ji naprosto striktně odmítne a zavrhne. Ale co když to tak někdo opravdu má? Jak se potom k tomuto postaví? Děti jsou doživotní pouto, starat se o ně musíme, pak je jen jedno řešení, vzdát se jich? To přeci nejde.

Já sama mám dvě děti a souhlasím s prvním odstavcem, péče je náročná, ale jsem ráda, že je mám. Jenže nedávno jsem byla u své kamarádky, říkejme jí třeba Lucie. Její rodina vypadá idylicky, má dvě děti, 3 a 6 let, a manžela, se kterým, navenek, tvoří ideální pár. Lucie se o své děti stará dobře, věnuje se jim, dává jim najevo lásku a vytváří příjemné rodinné zázemí. U Lucie jsem pobyla celý večer, přemíra alkoholu jí rozvázala jazyk a já s překvapením slyšela, že všechno je úplně jinak.

A Lucie se rozpovídala
Jsem zoufalá, vážně mě to nebaví. Mám své děti ráda, ale ano, přiznám se, jsem sobec. Nebaví mě být pořád v jejich společnosti a na úkor svých potřeb. Nechci se vzdát své identity a svobody kvůli dětem. Být s nimi je pro mě tak těžké. Všechno se řídí podle nich. Nemůžu se soustředit, neustále musím řešit, že jedno chce čůrat, druhému se rozbila hračka, pak mají hlad a všude nadrobily, pak na sebe vylijí čaj. Nejraději bych řekla – dost, nechte mě být, poraďte si samy. Ale nemůžu, moc by je to bolelo, nechápaly by moje pocity a já se musím ovládat.

Můžu nasadit příjemný obličej a předstírat, že mě to baví a ano, vlastně to již několik let dělám. Předstírám, že mě baví oblékat panenky, rozplývám se nad hradem s písku a nad novou stavbou z kostek. Rozplývám se nad čmáranicí na papíře a nad novou skluzavkou na pískovišti. Trpělivě odpovídám na všechna nesmyslná „Proč?“ a trpím. Pokud jsem bez dětí, spadne ze mě balvan. Nestýská se mi, naopak, uleví se mi. Na návrat svých dětí ze školky či od babičky se netěším. Lžu, lžu a naprosto mě to ubíjí. Lžu okolí, lhala jsem sobě a ještě několik let po porodu jsem se to bála přiznat i sama před sebou. Sbohem moje svobodo, již nikdy tě nebudu mít zpět.

Žena s dětmi není svobodná, ale došlo mi to až poté, co jsem děti měla. Když jsem to někomu naznačila a jen jemně, každý mi řekl – neměla jsi mít děti. Ano, je to pravda, neměla. Ale já je již mám. Nevratně. Nikdo mi neřekl, jaké je mateřství. Nikdo mě na to nepřipravil. Nikdo nemluvil o nevýhodách, jen o plusech. Větu „Kdo nemá děti, potom toho lituje“, jsem slyšela mnohokrát. Větu „Nemá děti a i tak je spokojená a v životě šťastná“, jsem neslyšela nikdy. Je to každodenní nudná práce. Neustálé přizpůsobování se. Program „milující matka“, který by se měl sepnout po porodu, u mě nenastal.

Jsem jediná, opravdu jediná ryba v moři?
Je možné, že jsem s těmito pocity sama či se o tom některé matky stydí mluvit? Je naprosto jasné, že okolí je za tyto pocity odsoudí. Ptala jsem se svých přítel, odpovědí mi byly udivené pohledy. Všechny matky odvětili, že práce je únavná, stereotypní, ale dělají to rády pro své děti. Pouze jeden muž přiznal, že pokud je s dětmi dlouho, cítí se mizerně….“

Jsem sobec, vím to, ale nikdy to svým dětem do očí neřeknu. Jejich život upřednostním před svým a denně budu bojovat s pocitem, že se přizpůsobuji. Budu jim dávat najevo lásku, protože to potřebují a nezaslouží si pykat za moje nemateřské a sobecké pocity. Sama za sebe se někdy stydím. Přesto se dokáži ovládat a vytvořím svým dětem takové prostředí, které potřebují. Ale ta otázka – „Pokud bych vrátila čas, měla bych děti?“ Moje odpověď je jednoznačná – NE.

Toť příběh Lucky.

Přeji krásné dny,
Lenka Kácová.