Ráda bych se zde s vámi podělila o pár vlastních zkušeností. Vše to začalo již při porodu, kdy mi sestřičky radily, co můžu a nemůžu dělat. Neříkám zde, že bych je neposlouchala, jako nezkušená prvorodička bych si to ani nedovolila. Mezi záplavou nádechů a výdechů s asistencí sestry, měněním poloh dle jejích rad jsem na chvilinku zavřela oči, uklidnila se a poslouchala své tělo. Najednou to přišlo samo, lehla jsem si dle hlasu svého těla do polohy a přišla obrovská úleva, která mi pomohla celým bolestivým porodem projít. Dnes máme spousty vzdělaných hlav kolem sebe s chutí nám co nejvíce pomoci, ale nesmíme zapomínat také naslouchat sama sobě. Ve chvíli kdy si poprvé přitulíte ten malinký uzlíček štěstí, dostanete dar, díky kterému už nebudete umět naslouchat jen sama sobě, už dokážete naslouchat potřebám svého miminka.

Když tohle krásné stvoření roste, vyskytují se spousty problémů, které musíte jako matka okamžitě na přání lékařů, či nátlak okolí řešit. Mě to potkalo velmi záhy. V šesti měsících prostě musím přikrmovat! Nezdálo se mi, že by můj plně kojený syn něčím strádal, pil často, mléka bylo dost a chtěla jsem s přikrmováním začít prostě pomaleji, postupně. Cítila jsem, že to nepovede k ničemu dobrému. A byla to pravda. Od první lžičky přišel boj. Boj, který jsem na rozkaz lékařky nesměla vzdát, ba naopak tvrdila, abych byla ještě tvrdší. Natrápila jsem se jako matka odmítáním, pláčem a zalykáním z namleté mrkve. V zájmu zachování mého psychického zdraví a v touze svého syna neudusit, jsem zvolnila a naslouchala jemu. Upustila jsem od přikrmování a dala mu čas. Netrvalo to ani měsíc a ležíc v kočárku, kde jsem si při rychlém nákupu položila rohlíky, natahoval ručičku a požadoval to neznámé a chtěl to ochutnat. Ulomila jsem polovinu a podala mu ji. Jelikož neuměl kousat, tak ho pod mým drobnohledem žužlal asi půl hodiny. Od toho dne pro něj bylo jídlo něčím naprosto dokonalým a sám si jej vyžadoval.

Výhra byla v tom, na chvíli sledovat dítě, které jasně dávalo najevo, že není připravené na tak velký krok ve svém vývoji. Nedlouho na to přišel maminkami běžně prožívaný nátlak a tím je chození na nočník. Po vzoru maminek se stejně starými dětmi jsem taky po roce svého dítěte začala tento úkol plnit. Bez jakéhokoliv úspěchu. V roce a půl jsme to zkusili znovu, protože to je dle odborníků nejlepší čas, opět jsme tím vyvolali pouze stres a nátlak. Po přečtení spousty článků a rad z internetu ze stran odborníků jsem se sama zarazila. Každé dítě je jedinečné a chápu, že některé děti předpisově splňují nároky kladené na jejich věk. Můj syn mezi ně nepatří. V době kdy se děti batolí po čtyřech, on tančil, v době kdy jiné děti prozkoumávají zvuky, které dokážou vypustit z pusy, on mlčel.

Uvědomila jsem si, že nezáleží jen na mě, co se kdy naučí. Oplatilo se mi sledovat ho a ve správný okamžik mi on sám ukáže, kdy je připravený a kdy se chce něco nového naučit. Odměna přišla i u zmíněného nočníku, kdy zničehonic ve 21měsicích oznamoval BAAK po tom co se počůral, o týden později to oznamoval v době, kdy už čůral a o další týden později jsme předpisově chodili přes den na nočník. Přišlo to naprosto samo, bez nacvičování. Stačil mu jen čas a informování o tom, že něco jako nočník existuje a co se na něj dělá.

Chtěla bych proto říct, je dobré si problémy vyhledat na internetu a něco si o nich zjistit, ale ne vše co vidíte jako problém jím opravdu je. Stačí pozorovat své dítě a dokážete spoustu věcí vyřešit úplně samy. Nám to pomohlo vyřešit například problém s večerním usínáním, kdy mi syn sám ukázal, co potřebuje, aby usnul sám. Nebo jsme neměli sebemenší problémy s přesunutím malého z ložnice do dětského pokoje. Má intuice se mi už osvědčila tolikrát, že už vím, že se na ni mohu vždy spolehnout.

Hodně úspěchů přeje maminka Markéta