Čím je člověk starší, tím se více vytrácí kouzlo Vánoc. Proto, když jsem se stala maminkou, nemohla jsem se dočkat na chvíli, až se to pravé kouzlo zase vrátí zpět.  První Vánoce byly v podstatě stejné, jako ty doposud, protože malý měl bezmála dva měsíce. A tak mimo focení malého jako dárečku pod stromečkem v krabici byl Štědrý večer takřka totožný jako ten bez něj. O to více jsem se těšila na ty druhé. Kdy už pomalu budeme budovat to tajemno okolo Vánoc. Ale díky proplakané hostině se celá naše rodina sebrala rychle domů a udělali si ji podruhé sami u sebe, aby měli alespoň oni hezké vzpomínky na tento večer. Proto jsem si věřila, že ty třetí s mým dvouletým synem budou už natuty ty pravé kouzelné Vánoce po kterých jsem toužila.

Začala jsem pečením cukroví. Tím jsem tedy nezaujala, protože ujídání těsta byla jediná zajímavá věc na celé této aktivitě. Zpívala jsem koledy, ale malý se odmítal připojit. Když jsem začala zdobit stromeček, doufala jsem, že mi bude malý pomáhat. No, podal mi dvě baňky a pak se chtěl dívat na pohádku. Při večeři byl vykolejený dvěma chody v tuto dobu a opravdu ani slíbení dárků od Ježíška nebyla dostatečná motivace pro poklidnou atmosféru tohoto večera. Vše to triumfoval nespočet dárků, které dostal a vlastně z nich ani neměl radost, protože prvním rozbaleným byla lokomotiva, kterou z pohádek zbožňuje a zbytek dárků už nemělo smysl rozbalovat.

A tak jsem se letos dost odhodlala, že když prostě k dosažení kouzla nedojde, nebudu Vánoce vůbec hrotit a jako zaměstnaná maminka prostě nechám vše plynout a vánoční atmosféru prostě nebudu navozovat za každou cenu jako doposud. Jenže můj syn mě překvapil v každém směru. Jela jsem ke kamarádce péct perníčky, jako že si naše děti pohrají a my budeme péct. No řekněme, že my dvě jsme pekly možná první plech. Zbytek nám dovykrajovali naši synové, kteří rozváleli těsto do posledního zbytečku, do kterého už nešlo vykrojit ani ten nejmenší tvar. Syn chodil pomazat perníčky vajíčkem a hlídal je v troubě, aby měl jistotu, že budou upečené. Dalším překvapením byly koledy, které zpíval po cestě ze školky. Dokonce napsal dopis Ježíškovi, aby věděl, že má nyní novou adresu a přinesl mu jediný dáreček, o který stál. A když ráno zjistil, že tam není, křičel bez sebe radostí na celý byt: „Maminko, on tam není, Ježíšek si dopis vzal!“ Když se školkou zpívali na náměstí koledy, plakala jsem dojetím a vánoční atmosférou jsem byla za dobu adventní doslova nasáklá jako houba právě díky mému synovi.

Nastal Štědrý den. Den tak kouzelný. Při večeři během chvilky pochopil, že dneska nemůže hrát jeho pohádka, protože dnešek je výjimečný. Polívku papal celou dobu sám a nevynucoval si nic řevem, či pláčem. Po večeři s námi dokonce lámal oplatky, jako by tu tradici dávno znal. Potom jsme ho oblékli a šli jsme ven, abychom vyhlíželi Ježíška. Zapálili jsme prskavky a mávali na něj, aby nás našel. A pak uslyšel zvoneček. Nechápal co to je, dokud jsem mu neřekla, že takhle Ježíšek dává najevo, že u nás byl. Rozrazil dveře. Svlékal se za běhu do obýváku. A to, co leželo pod stromečkem, mu rozzářilo oči. Byl to pro mě ten nejkrásnější pohled. Na to dítě, které věří a které má v očích takové nadšení. Dárečků letos bylo jen malinko a jen díky tomu se dokázal radovat ze všech, které tam byly pro něj. Všechny si musel hned vyzkoušet, a když nakonec našel i ten, o který si napsal, byla radost dovršena a maminka jej jen s dojetím sledovala. Děti dělají Vánoce těmi nejkouzelnějšími. A jsem moc šťastná, že jsem jej nenutila do ničeho z toho, co jsem loni očekávala, ale že to vše letos přinesl domů sám.

Doufám, že i Vy jste prožili krásné a kouzelné Vánoce a přeji Vám všem ještě kouzelnější nový rok.