Dnešní článek je asi poněkud sobecký, odpusťte. Není výhradně o dětech, ani radostných zážitcích z každodenního rodinného života. Je o mně a mých myšlenkách z posledních dní. Také se předem omlouvám všem, kteří se chtěli dočíst něco roztomilého nebo zábavného. Dnes se potřebuju vypsat já, Jitka…

Je to tady. Poslední měsíc na rodičovské dovolené a pak návrat do práce. Po šesti letech, které jsem beze zbytku věnovala svým dvěma dětem a manželovi. A já mám najednou pocit, že jak jsem celou tu dobu byla vyrovnaná a připravená na tuto chvíli, teď mě jímá čirá hrůza, úzkost a strach, jak to všechno zvládnu.

Dřív jsem bývala velmi společenským tvorem, doma jsem neposeděla a samota mě vysloveně ubíjela. Každou volnou chvilku jsem trávila mezi přáteli, ať už těmi z folklorního prostředí, nebo z místa bydliště. Ale s příchodem Haničky a pak i Kubíčka se stal středobodem mého vesmíru kruh rodinný a vše kolem přestalo existovat. Já se zklidnila, srovnala a zjistila, že to je ta poloha, která mi vyhovuje. Že to je můj smysl bytí, podstata radosti a štěstí ve mně.  Být maminkou a manželkou na plný úvazek. Užívala jsem si domácí pohody a moje potřeba být s přáteli vzala za své. Naopak mi nesmírně vyhovovalo, že jsem stranou veškerého dění. 

Jen já a moje lásky. Každá chvilka bez dětí, kterou jsem z nějakého důvodu musela absolvovat, mi svírala žaludek strachy, jak to beze mě zvládají, jestli po mně nepláčou a podobně, a vracela jsem se vždy, jak nejdřív to bylo možné, protože v momentě, kdy jsem měla všechny zase u sebe, se ve mně rozprostřel klid a já byla opět spokojená. Bezmezná láska se tak trochu spojila se závislostí. A celou dobu to bylo v pořádku, jenže co teď se mnou? Pořád jsem se věnovala druhým a teď mám fungovat sama za sebe a cítím se bezradně.

V hlavě se mi honí, že se nedokážu po tolika letech začlenit do kolektivu, že ani nevím, o čem se teď lidé baví, že budu úplně mimo, že už nezvládnu vykonávat solidně jiné úkoly, než je přebalování, vaření, skládání prádla a psaní seznamu na nákup. Sebevědomí je to tam a já mám jen nepopsatelný strach. Kam se, sakra, poděla, ta odvážná valkýra, jakou jsem bývala? Proč se tolik bojím kontaktu s reálným světem mimo domov? Uvnitř panikařím a navenek se tvářím, jak je vše v nejlepším pořádku a že se vlastně těším, až nebudu od rána do večera jen v kolotoči domácího bláznění s dětmi. Přitom už ani jinak žít neumím.

Ale tudy cesta zřejmě nepovede. Chmury ještě nikdy ničemu nepomohly a utápění se v depresích přece není můj styl! Nechci si za ten poslední měsíc doma uhnat žaludeční vředy ze stresu, takže se nabízí jediná možnost. Je třeba si uvědomit, že o funkci maminky nepřicházím, naopak rozšiřuji svou postavu o další aspekt, samostatně fungující osobnost. Anonymita ženy v domácnosti je fuč, na scénu přichází znovu konkrétní Jitka, jen už ne jako divoká a nespoutaná holka, ale její starší, rozumnější a k životu pokornější verze. Je to výzva, kterou musím přijmout a zvládnout. Takže, valkýro, prober se z šestiletého spánku a koukej být minimálně stejně ve formě, jako kdysi, protože Tě teď budu moc potřebovat! Vy, moji milí čtenáři, mi držte palce, ať se nové role ujmu se ctí, přehledem a dravostí a splíny mě brzy nadobro opustí. Nu, a pokud máte právě teď obdobné myšlenky jako já, vězte, že v tom nejste sami. Ale ono se to zvládne! Život nabývá nových rozměrů a bude to určitě další zajímavé období! Jen se z toho nepo… :-D