Nespěchejme na naše ratolesti. To je názor, který v současné době převládá mezi rodiči i odborníky. Ať už jde o posazování, první kroky či mluvení. Proto jsem i já byla tolerantní, když každý poukazoval na to, že můj syn ve slovech nahrazoval hlásku K za hlásku T.

A tak nám po „tolejích jezdily vláčty“ a já jsem byla „maminta“. Můj syn se rozmluvil teprve před rokem ve školce, do té doby vůbec mluvit nechtěl. Proto jsem považovala za úspěch už jen to, že mluví. Na kontrole ve třech letech nám dětská lékařka oznámila, že budeme muset navštívit logopeda, protože syn nahradil písmenko K za jiné.

Odmítat tento problém a spoléhat na to, že se můj syn naučí hlásku K sám, jsem už dále nemohla, a proto jsem si začala o problému zjišťovat více informací. A můžu upřímně říci, že mi nepřipadalo reálné, chtít po mém tříletém synovi to, co na internetu psali maminky či dokonce odborníci. Napsala jsem proto známé, která je logopedka, abych se s ní poradila. Potvrdila mi, že syn je na opravu písmenka „T“ opravdu ještě moc malý a že mám raději ještě půl roku počkat. Ovšem kdyby náhodou měl syn zájem spolupracovat, můžeme natrénovat, aby dával jazýček za přední zoubky a u toho říkal T, T, T… Až natrénujeme toto, mám mu jazýček jemně přichytit prstem s tím, že u toho bude stále říkat T, T, T… Jelikož K vzniká v zadní části jazyka a při přichycení prstem se T velmi brzy změní na K.

Její rady jsem si poznamenala, ale protože jsme měli ještě raději půl roku počkat, zkusila jsem malého na jeho nedostatek upozornit sama. Ne při jeho každém špatně vysloveném slově, ale zhruba jednou za den jsem mu řekla: „Ale víš, že to nejsou toleje, ale koleje“.

Pak mi ale jedna maminka synova kamaráda ze školky řekla, že její syn hrozně rád opakuje slova po mém synovi, včetně chyb. To už mi začalo být opravdu hloupé a poslední kapkou bylo, když jsem zjistila, že se synovi ve školce smějí. V té době naštěstí můj syn zareagoval na mé upozornění a odpověděl mi:

„Maminto, já to budu říkat dobře, až bude veltý tlut.“

„Ale na to nemusíš být velký kluk, víš o tom, že se to dá natrénovat?“

A jeho reakce byla pozitivní, chtěl, a tak jsme začali. Každý večer v postýlce maximálně dvě minuty. T se změnilo na K už druhý den, ale bez mého prstu se to neobešlo. Měla jsem z každého jeho K nesmírnou radost, kterou jsem mu dávala dostatečně najevo.

Takto jsme trénovali asi dva týdny, dokud mi jiná logopedka neporadila ještě jednu pomůcku. Když vzniká K na zadní části jazyka a my trénujeme večer v postýlce, není nic jednoduššího, než to trénovat vleže. Jazyk tak částečně zapadne a trénink proto nepotřebuje žádné ruce v puse. Ještě ten den jsem toto cvičení se synem zkusila. Lehl si na záda a začal opakovat své T, T, T s jazykem za zoubky, ale namísto T z jeho pusinky vycházelo krásné čisté K. Bylo to tak snadné! I syn měl ze svého K velkou radost. Druhý den jsme přidali samohlásky KA, KA, KA, KE, KE, KE, KI, KI, KI… A další den jsem to už nevydržela a chtěla jsem slyšet jediné slůvko. Řekla jsem mu, aby opakoval slova a začala jsem slovem „maminka“. A bylo to tam! Konečně jsem byla maminka a ne maminta. A to v době tréninku už v postýlce seděl.

Synovi byly v té době tři roky a tři měsíce a já už jsem se pomalu chtěla objednávat na logopedii. Ovšem díky synově chuti začít sám, radám zkušených odbornic a každodennímu krátkému cvičení, jsme mohli návštěvu logopeda odložit. Už za týden se nám podařilo dostat K na takovou úroveň, že již nemá problém s jeho používáním. Sice se u některých slov musí soustředit a u některých zase nedokáže pochopit, že do nich T prostě patří, ale netlačím na něj a nespěchám. Ještě zbývá doladit naše R, které se už někdy objevuje samo a Ř, na které ale děti mají hodně času. Naštěstí. Pokud by syn neprojevil zájem sám, počkala bych až na návštěvu logopeda, abych náhodou nenapáchala více škody, jsem ale ráda, že jsem na něj nemusela tlačit a K jsme se naučili spolu.