aneb souhlasili byste s absolutním zákazem fyzických trestů?

    Fyzické týrání a hrubé násilí na dětech je už dávno ošetřeno v trestném zákoníku ČR a spravedlivě naděluje všem rodičům, kteří se proviní. Také pedagogové už před mnoha lety museli zapomenout na v minulosti využívané fyzické tresty pro udržení kázně ve škole. Tak o čem se tu mluví?

O plácnutí po zadku, pohlavku a facce, které mají stále v české výchově své pevné místo.

    Rodiče v naší domovině se dělí ve svém postoji k fyzickým trestům na tři skupiny. Ta nejmenší by neuhodila dítě v žádném případě a varuje se vůbec jakéhokoliv křiku nebo zvýšení hlasu. Problémy a spory od nejmenšího věku řeší vysvětlováním a domluvou. Na opačném pólu stojí rodiče, kteří porušování pravidel ze strany dětí řeší převážně ručně. Své děti nemlátí, ale plácnutím dávají najevo, že tady končí hranice a dál už nebude chování potomka tolerováno. No a mezi oběma vyhraněnými skupinami pendluje většina matek a otců, kteří v některých situacích mluví, někdy křičí a v určitých okamžicích reagují plesknutím.

Kdo z nich to dělá správně? 

Jednoduchá otázka, která ale vyvolá několik odpovědí. A to dokonce i u renomovaných dětských psychologů.

    Všichni se určitě shodnou na jednom. Každé dítě je jiné. Na první stačí výstražný pohled a druhé se po zvýšení hlasu zhroutí. Třetímu stačí situaci vysvětlit a čtvrtý ji bude opakovat do té doby, než ho zastaví třepnutí po zadečku. A vlastně ještě jedna věc spojuje názory na fyzické tresty všechny tři skupiny. Čím jsou děti starší, tím jsou rodiče odhodláni je používat co nejméně a spíše s dětmi mluvit nebo zvýšit hlas.

Co stojí za používáním ruky při výchově předškolních dětí?

1. Vžitý pocit normálnosti, který je dán zkušeností z původní rodiny.

2. Výchovná bezradnost, která pramení z toho, že si v dané situaci rodič neví rady.

3. Falešná iluze budování autority a respektu.

4. Odmítání psychických trestů ve výchově podle hesla raději jedna přes zadek, než: „Běž pryč, nechci tě ani vidět, když děláš takové věci“, „A teď si sedneš v pokoji a budeš hodinu přemýšlet, co jsi udělal špatně“, „Nemám tě ráda, když jsi taková“ nebo „Prodám tě čertovi, jestli budeš zlobit“.

5. Špatná nálada, stres, únava a vyčerpání matky nebo otce.

6. Vyhrocená emoce (vztek, strach), která na chvíli upozadí jinak rozumné chování rodiče.

    Nikdo vám nikdy nedoporučí, abyste své dítě plácli po zadku. Přesto se i v řadě NIKDY od psychologů najde jeden souhlas. Pojďme se na ty nejdůležitější společně podívat!

Nikdy fyzicky netrestejte děti mladší jednoho roku! Nejsou schopny pochopit souvislosti.

Nikdy neudeřte své dítě přes tvář a přes hlavu!  

Nikdy fyzicky netrestejte staršího sourozence za činy jeho bratra nebo sestry (s argumentem, že on má už rozum a měl ho hlídat)!

Fyzický trest berte jako možné konečné mimořádné řešení pouze v okamžiku, kdy je dítě v afektu. Pokud nevidí, neslyší, vůbec na vás nereaguje a zároveň ohrožuje sebe nebo jiné děti. Jestliže selže slovní usměrnění a obejmutí, je plácnutí přes zadek jasným signálem, že tak ne.

    V České republice nenajdete člověka, který by někdy neschytal pár na zadek, pohlavek či facku nebo alespoň to na vlastní oči neviděl u někoho jiného. V tradiční české výchově má heslo „Škoda rány, která padne vedle“ stále pevné místo a zatím na tom moc nezměnil ani vliv liberálního přístupu k dětem, který získává v našich končinách v posledních letech více a více příznivců. Proto čas na změnu ve formě zákazu fyzických trestů, který má své místo v okolních státech Evropy, ještě nenastal. Ale co není, může být!

A co vy, souhlasili byste s ním nebo jste přesvědčeni, že fyzický trest má ve výchově své místo?