Patří rýma a kašel do školky nebo ne?!

    Uchránit malé děti před nemocemi není jednoduché, ani pokud jsou s rodičem doma. Jejich osobní hygiena je ještě ,na houbách´a neutuchající tendence si na všechno sáhnout, případně všechno ochutnat je vodou na mlýn bakteriím a virům, které je obklopují na každém kroku. Po nástupu do školky se vše umocní stresem a změnou životního rytmu a imunitní systém je donucen začít pracovat přesčas. Ani to mu není někdy co platné a dítě prostě onemocní. Pokud se zimnice střídá s horečkou nebo se objeví typické symptomy, které svědčí o nemoci, rodič zahájí domácí léčbu, kterou může podpořit návštěvou pediatra. Léčebný režim je jasně nastavený a domov se změní v ošetřovatelskou zónu. Když příznaky ustoupí a proběhne období rekonvalescence, může se dítě vrátit znovu do kolektivu školkáčů. Ideální stav!

Ale funguje to tak vždycky?

    Zatímco děti a pedagogové MŠ budou brát výše uvedený scénář všemi deseti, rodiče se rozdělí na dvě skupiny. Ta jedna bude se svým synem nebo dcerou bojovat s každou jejich i sebemenší nemocí doma až do úplného vyzdravění. Ta druhá to udělá pouze v okamžiku, kdy dítětem cloumá vysoká horečka, případně má nějakou infekční nemoc, se kterou do kolektivu jejich dítě očividně nesmí. Všechny ostatní potíže berou jako součást normálního fungování, které jejich potomek zvládne.

A kontraverzní téma je na světě!

Školkou létají věty jako:

„Rýma a pokašlávání není nemoc! Vždyť ve školce jsou víc nemocné děti, než to moje a nikomu to nevadí!“

„Pracující maminky si přece při každém smrknutí a zakašlání nemůžou brát paragraf!“

„Nemůžu být doma jen proto, že má dítě rýmu. Hlídání nemám a když přijdu o práci, kdo mě bude dotovat?“

A na druhé straně:

„Kdyby se všichni rodiče chovali zodpovědně a nemocné děti nechávali doma, spoustu jiným rodičům by odpadlo hodně problémů!“

„Copak těm pracujícím matkám nedochází, že když dají nachrmlané děcko do školky, způsobí problémy jiným pracujícím maminkám?“

„Jedním slovem, bezohlednost! A to vám nevadí, že ve školce to vaše nemocné dítě trpí?“

Kdo by je mohl rozsoudit?

    Logicky, paní učitelka a ředitelka. Ty dostaly od svého nadřízeného k dispozici dokonce dva trumfy. Dva paragrafy (§ 29, § 30) školského zákona, které jasně hovoří o jejich odpovědnosti, se kterou musí přistupovat k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí při vzdělávání. Ale mohou je použít v každé situaci? Kdo to ví!? Zákon, který by přesně vymezoval, co je a není nemoc, a kdy dítě ráno odmítnout vzít na oddělení, tak takový zákon není. Zbývá jen apel na ohleduplnost a lidskou solidaritu. A tak je bohužel běžnou skutečností, že se po třídě plouží dítě, které by potřebovalo spíše svou postel, než celodenní režim včetně procházky. Dokonce není ani výjimkou plavající mrňous se zelenými nudlemi u nosu nebo ráno léky nadopovaný prcek, který za pár hodin úplně odpadne.

    Učitelka, i když se zachová jakkoliv, tak vždycky na ni bude někdo naštvaný. Rodič nemocného školkáče, protože mu řekla, že je dítě nemocné a rodič zdravého, protože nezajistila, aby nemocné děti zůstaly doma.

Neexistuje opravdu nic, co by rodiče, který opakovaně posílá evidentně nemocné dítě do školky, donutilo změnit názor?

    Posouzení zdravotního stavu dítěte je pouze v kompetenci dětského lékaře a na odpovědnosti rodičů. Přesto ředitelka MŠ má v extrémních případech ještě 2 možnosti. Pokud jednání s rodiči nikam nevede, jestliže selhal i pokus informovat o situaci ošetřujícího pediatra, který by mohl (ale nemusel) pomoct, může ředitelka vyrozumět OSPOD (zanedbání péče) nebo vyhodnotit celou situaci jako porušení školního řádu a po předchozím písemném upozornění rozhodnout o ukončení předškolního vzdělávání.

A co vy? Jaké jsou vaše názory a zkušenosti?