Část 2.: Naše zkušenost s mateřskou školou

Musím se k něčemu přiznat. Když jsem po studiu pracovala v mateřské škole, říkala jsem si, co ty maminky tolik řeší. Věděla jsem, že pro ideální adaptaci dítěte je nejdůležitější klidná máma. Nechápala jsem, co je na tom tak složitého – dát dítě do školky, kde si celý den hraje a kde se o něj starají.

Jenže pak přišel den, kdy jsem měla své „malé miminko“ odevzdat do rukou v podstatě cizích lidí. V duchu jsem se omlouvala všem maminkám, pro které jsem kdysi neměla dost pochopení. Když jsem odcházela od svého plačícího dítěte, cítila jsem se, jako bych ho poprvé v životě zradila. Odcházela jsem se slzami v očích a odpočítávala každou minutu do chvíle, kdy si ho budu moct zase vyzvednout. A takhle začala naše cesta v mateřské škole.

První dva týdny se zdály být v pořádku. Syn adaptaci zvládl velmi dobře. Do školky se těšil a místo plánovaných tří dopolední, chodil rovnou celý týden. Vyzvedávala jsem ho usměvavého a vše se zdálo být tak jednoduché. Až do třetího týdne. Najednou se ve školce začal zasekávat. Jednou ho nemohli dostat ze šatny do třídy. Podruhé ho paní učitelka musela nést z procházky v náručí. Odchody ze školky byly jedna velká katastrofa. Cestu, kterou běžně ujdeme za deset minut, jsme zvládali klidně hodinu. Spouštěl scény hned na hřišti vedle školky a nebylo možné s ním pohnout. Najednou nechtěl ani k babičce a dědečkovi, které miloval a byl u nich zvyklý přespávat. Svoje dítě jsem nepoznávala.

Celou situaci jsem řešila s dětským psychologem, ke kterému jsme docházeli kvůli opožděnému vývoji řeči. Na jeho doporučení jsme syna ze školky stáhli a zkusili novou adaptaci o pár měsíců později. Mateřská škola nám nabídla navštěvovat třídu společně v odpoledních hodinách. Několik měsíců jsem tak s ním chodila jednou odpoledne si pohrát. Syn si pomalu vytvářel k prostředí vztah a budoval bezpečí.

Díky tomuto postupu jsme syna v dubnu znovu úspěšně adaptovali. Tentokrát chodil nejprve dvě dopoledne a později tři, a vše probíhalo bez větších problémů. Paní učitelky mu automaticky poskytovaly individuální přístup. Například nemusel chodit do komunitního kruhu mezi děti, ale měl vyhrazené místo, kde mohl odpočívat a sledovat dění z povzdálí. Nemusel se účastnit aktivit, když se na to necítil. Místo zapojení do společné hry, raději zkoumal, jak funguje rádio. Miluje zavírání a otevírání dveří, a tak mu bylo umožněno, aby při úklidu hraček otevřel a zavřel všechny potřebné zásuvky právě on. Všechny děti byly poučeny, aby se ho nedotýkaly a nezasahovaly do jeho hry. Na procházkách se nemusel držet za ruku s kamarádem, protože mu přímý kontakt s jiným dítětem nebyl příjemný. Paní učitelky jeho ne úplně běžné potřeby respektovaly přirozeně a bez tlaku.

Jako každá máma si přeji, aby se moje dítě cítilo bezpečně a bylo psychicky v pohodě, i když zrovna nejsem s ním. Jsem nesmírně vděčná za mateřskou školu, na jakou jsme narazili. Za učitelky, které v něm nevidí problém, ale dítě s vlastní cestou.

Tereza