Moje představa byla jasná – dítě si řekne samo. Syn je od narození celkem flegmouš a opravdu nikam nespěchá. Nikdy. S ničím. A navíc je to chlap. Tak jsem čekala. A čekala. Dva a půl roku už mu dávno bylo a nočník ho vůbec nezajímal. Jenže pak přišla pracovní nabídka, kterou jsem nechtěla odmítnout, a najednou se čas do nástupu do školky smrskl přesně na dva měsíce.

Začala jsem plánovat. Věděla jsem, že chci odplínovat citlivě a bez tlaku. Můj syn je paličák – když se rozhodne, že něco dělat nebude, nehnu s ním. Nejdřív jsme spolu vyzdobili nočník samolepkami. Měl z toho velkou radost, ale sednout si na něj odmítal. Zkusili jsme plyšáka, který se tam občas „vyčůral“, a to byla velká zábava. Největší úspěch ale měl příběh „Péťa chce čůrat“. Četli jsme ho pořád dokola, dokonce jsme díky němu koupili první trenýrky. Ty si syn hrdě nosil po obchodě, ale obléct si je doma? Ani náhodou.

Pak přišlo na řadu načasování. Počkala jsem na týden, kdy jsme nemuseli nikam chodit. Jedno ráno jsem mu oznámila, že plíny už doma nejsou. Na to mi odpověděl, že koupíme. Když jsme si vše vysvětlili, chvíli protestoval. Potom si vybral první trenýrky, které si oblékl.

První den čůral jen do kalhot a na zem. Ale všimla jsem si, že mu mokro vadí a intervaly mezi čůráním se postupně prodlužují. Vydržel v suchu klidně dvě hodiny. Další dny byly podobné. Čtvrtý den přišel první velký moment – syn si sedl na záchod a poprvé se vyčůral. Měli jsme oba obrovskou radost.

Myslela jsem si, že teď už to půjde rychle. Nepůjde. Realita byla jiná. Jakmile se vrátil běžný režim, pokrok se zpomalil. Často jsme byli pryč i dopoledne nebo děti na noc u babičky. A jinde než doma jsme plíny neřešily. Byly tak dny, kdy jsme nesundali plínu ani na minutu a mně přišlo, že se vše zastavilo. Někdy si řekl, jindy ne. Nehody byly pořád součástí našich dní.

Rozhodla jsem se udělat další krok a plínu přes den úplně zrušit, i venku. Nebylo to jednoduché. Protesty, slzy, odmítání. Tohle byl asi nejtěžší moment za celou dobu. Snažila jsem se být pevná a zároveň laskavá. Poprvé venku čůrat odmítal, ale vydržel hodinu a půl v suchu. Vrátili jsme se domů a jen co se zavřely dveře, vše pustil do kalhot. I tak jsem to brala jako úspěch.

A pak přišla další fáze – bez velkého zlomu. Spíš malé posuny dopředu, ale i zpátky. Začala jsem víc sledovat, kdy to na něj přichází a nabízela záchod ve chvílích, kdy to dávalo smysl. Venku to bylo náročnější, a tak jsem nosila batoh plný náhradního oblečení. I tam ale nakonec nastal zlom a postupně si začal říkat sám.

Teď už můžu říct, že jsme odplínování zvládli. Nehody se ještě občas objeví, ale spíš výjimečně. Když se na to dívám zpětně, probíhalo to přesně tak, jaký je můj syn. Pomalu, po svém, bez spěchu.

Moje původní představa, že „dítě si řekne samo“, se vlastně naplnila. Jen ne najednou a ne bez mojí podpory. Ale postupně, v jeho vlastním čase.

Tereza