Část 4.: Den, kdy jsme se dozvěděli diagnózu

Blížil se termín vyšetření na dětské psychiatrii. Nemohla jsem se toho dne dočkat. Zároveň jsem měla obrovské obavy z toho, co nám řeknou. Ze zkušeností ostatních jsem věděla, že čekání může trvat i několik hodin. Četla jsem také recenze, ve kterých lidé psali, že paní doktorka při vyšetření usíná. „Jak jako usíná?“ Smála jsem se. To přeci není možné.

Nastal den D. Dorazili jsme do čekárny a překvapilo mě, jak byla malá a skromně vybavená. Naštěstí jsem byla připravená. Vytáhla jsem naši výbavu – společenské hry, Albi tužku, knížky a další drobnosti. Se synem jsme si krátili čas hraním a vlastně jsme si to čekání docela užili.

Asi po hodině nás sestřička pozvala dál, kde s námi sepsala anamnézu. Potom jsme se konečně dostali k paní doktorce.

V ordinaci byl dětský koutek, který na mě nepůsobil zrovna příjemně. Potrhaný pěnový koberec, ušmudlané hračky,.. Vždycky mě překvapí, když jsou prostory určené dětem v takovém stavu. Syn si naštěstí našel vláčkodráhu a já se mohla soustředit na rozhovor.

Na vyšetření jsem byla pečlivě připravená. Několik měsíců jsem si zapisovala všechny synovy zvláštnosti, projevy chování i situace, které mi připadaly důležité. Paní doktorka moje poznámky ocenila a většinu zprávy sestavila právě z nich.

Pak ale přišel šok. Najednou jsem si uvědomila, že nad mými materiály opravdu usíná. Ne jednou. Stalo se to asi třikrát. Oči se jí na několik vteřin úplně zavřely.

Ještě víc mě překvapilo něco jiného. Se synem si téměř vůbec nepovídala. Nezkoušela si s ním hrát, nijak ho nevyšetřovala ani nepozorovala jeho chování. Myslela jsem si, že právě to bude nejdůležitější část celého vyšetření. Místo toho jsem měla pocit, že celá diagnóza stojí hlavně na tom, co o synovi řeknu já. Co když nejsem objektivní? Co když ho pozoruju až moc? Co když už nedokážu rozlišit, co je běžné a co ne?

Paní doktorka si ale byla poměrně jistá. Dokonce se mě zeptala, jestli chceme žádat o příspěvek na péči. Pokud ano, prý nám rovnou napíše diagnózu.

Jak diagnózu? Vždyť jsme tu byli poprvé.

Řekla jsem, že zatím o příspěvek žádat nechci, a tak jsme se domluvily, že diagnózu doplní při další návštěvě. Její závěr ale zněl jasně – synovy projevy dost pravděpodobně odpovídají Aspergerovu syndromu.

Z ordinace jsem odcházela s velmi smíšenými pocity. Byla jsem ráda, že se konečně něco dozvídáme, ale zároveň jsem celému průběhu vyšetření těžko věřila. Když člověk vidí lékaře během vyšetření usínat, důvěra se buduje opravdu těžko.

Naštěstí nás už o týden později čekalo vyšetření u dětského psychologa. Na to jsem se těšila.

U tohoto odborníka jsme už jednou byli, takže jsem věděla, jak pracuje. Na vyšetření jsme šli všichni – já, partner i obě děti. Psycholog si s námi dlouho povídal, pozoroval, jak si děti spolu hrají, a nakonec se k synovi přidal. Nenápadně sledoval jeho komunikaci, reakce i způsob hry. Byl to úplně jiný přístup než na psychiatrii. A právě proto pro mě byl jeho závěr mnohem důvěryhodnější.

Verdikt zněl stejně. Aspergerův syndrom.

Tím ale naše cesta nekončila. Další zastávkou bylo speciálně pedagogické centrum. Překvapilo mě, jak rychle všechno probíhalo. Poslala jsem tam zprávy z vyšetření a během několika týdnů přijela pracovnice centra pozorovat syna do mateřské školy.

Už během návštěvy řekla, že je téměř jisté, že syn dostane asistentku na celý úvazek. O týden později mi své doporučení potvrdila a podrobně vysvětlila proč.

Odcházela jsem neuvěřitelně šťastná. Ne proto, že by měl syn diagnózu, ale proto, že konečně dostane podporu, kterou potřebuje.

Zároveň to pro mě bylo další potvrzení, že můj pocit od samého začátku nebyl mylný. Jsem na sebe vlastně hrdá, že jsem neposlouchala okolí a dala na svůj instinkt. Někdy jsou právě tahle malá vítězství ta nejdůležitější.

Dnes už jsem s diagnózou smířená. Vím, že náš syn svět vnímá trochu jinak. Má své výzvy, ale také spoustu silných stránek. A já věřím, že s naší podporou se naučí zvládat život po svém.

Tereza