Nástup naší čerstvě tříleté holčičky do mateřské školy byl velký krok pro celou rodinu. Protože už dopředu hlásila, že do školky chodit nechce, měli jsme z tohoto nového období velký respekt. I když jsme si doma o všem dlouho povídali a na školku se poctivě připravovali, tušila jsem, že to zpočátku prostě bude náročné. Nevěděli jsme, jak si zvykne na nové prostředí, děti i paní učitelky a jak bude zvládat každodenní odloučení. Chtěla jsem proto mít začátek co nejvíce flexibilní, a tak jsem do práce nastoupila až v polovině září. Díky tomu jsem ji mohla v prvních dnech podle potřeby vyzvedávat dříve a přizpůsobit se tomu, jak se bude ve školce cítit.

První dny nebyly podle očekávání vůbec jednoduché. Rána byla plná pláče a loučení pro nás nebylo snadné. Malá protestovala proti všemu, dokonce ve školce odmítala cokoliv jíst. I to pro nás bylo dalším signálem, že je toho na ni v prvních dnech opravdu hodně. Cítila jsem se provinile, že dceru stále vodím do školky, i když mi opakovaně a jasně říkala, že tam nechce. Bylo pro mě těžké najít rovnováhu mezi tím, co jsem považovala za nutné, a tím, co mi dcera stále dávala najevo. Prožívala jsem hodně náročné období.

V dalších týdnech jsem měla takové rozpolcené pocity. Na jednu stranu jsem musela nastoupit do práce, takže dcerka začala ve školce i odpočívat, což znamenalo zase další zvykání. Na druhou stranu jsme ale začali vidět už i první pokroky. Malá hodně vyprávěla o školce i o dětech, které už všechny znala jménem. Hru s nimi sice odmítala, ale mluvila o nich moc hezky. Sama si uvědomovala, že jí chtějí pomoct a že jí nabízejí hru. Společně jsme si celá rodina pravidelně prohlíželi fotky a poslouchali, jak o nich dcerka vypráví.  Popisovala, co právě dělali, co se během dne odehrávalo, a bylo znát, že si jednotlivé situace pamatuje a zajímají ji. V těchto chvílích jsem měla radost, protože jsem viděla, že si ze školky začíná odnášet i hezké zážitky.

Snaha neprobíhala jen u nás, ale také na straně školky. Paní učitelky se nevzdávaly a stále se snažily pro malou vymyslet něco, co by jí pomohlo. Vytvořily jí jednoduchý přehled dne, aby měla představu, jak postupuje, a co ji ve školce ještě čeká. Posouvala si malé magnetické srdíčko a krásně viděla, kolik času jí ještě zbývá, než si pro ni přijdeme. V naší třídě je také neomezeně dovoleno trávit v ní čas jako rodič. Můžeme se tam zdržet ráno, odpoledne nebo tam být rovnou celý den. Tenhle přístup mě hodně nadchnul a vždycky, když mi zbývá čas a dcerka chce, zdržíme se tam nějakou dobu společně.

Nyní máme za sebou první měsíc a zároveň opravdu velké pokroky. Ranní loučení se sice stále neobejde bez slziček, ale během dne už se dcerka zapojuje do většiny činností, s radostí se nají a zvládá i odpočinek na lehátku. Postupně si také začíná nacházet cestu k ostatním dětem a rýsuje se i její první malé kamarádství. A největší radost mám z toho, že když pro ni teď odpoledne přijdu, nečeká na mě smutné dítě, ale spokojená holčička, která ke mně běží s úsměvem. A to je zatím naše malá velká výhra. 

Michaela