Jsem matka dvou dcer, v současnosti 11 a 7 let. Když první dcera šla do mateřské školy, bylo jí přesně 3,5 roku a doma jsme měly čerstvé miminko - její sestru Šárku, které byly 2 týdny. Přesně tyto dva týdny stačily mé starší dceři - Simonce - na to, aby si svou sestřičku "otlapkala", "okoukala", "odposlouchala". A protože záhy zjistila, že jen spí, brečí a jí a není to tedy ta správná panenka na hraní a vlastně si s ní vůbec hrát nejde a musí počkat, až vyroste, šla do školky ráda a těšila se. V 3,5 letech šla do školky a vše bylo BEZ PROBLÉMŮ. Byla jsem nadšená a pyšná, že to tak samostatně zvládla. Kolektiv dětí i autoritu učitelky snášela dobře. Pravda je, že tomu předcházela dlouhá příprava. Jakmile byla Simonka alespoň trochu "samostatná", myšleno nezávislá na mateřském mléku, tedy zhruba od jednoho roku, ráda jsem využila služeb babičky a hlavní důvod byl, aby si zvykla být sama bez mámy. Prostě aby si uvědomila, že i bez teplé náruče rodičů se může mít dobře. Nejdříve byla u babičky hodinu, poté dvě, poté celé odpoledne, poté přes noc. Od tří let jsem jí cíleně dávala do dětských koutků do cizího kolektivu a opět jsem plynule prodlužovala čas tam strávený. Simonka se začlenila velice dobře, hysterické scény ohledně absence matky se vůbec nekonaly. Ale, všechno má své "ALE". Každé dítě je jiné a každé má jinou povahu a to se mi potvrdilo s nástupem druhé dcery Šárky, tam to bylo trochu jinak…

Již jako dítě se Šárka povahově projevovala jinak. Je to uzlíček emocí a pocitů, jak rychle dovedla dát najevo radost, tak rychle dovedla dát najevo vztek nebo pláč. Patřila mezi ty děti, co si lehají na zem a kopou vzteky, to bylo zhruba kolem jejích 2 let, ale to jsme všechno překonaly. Šárka je to dítě, co vám naprosto výrazně dává najevo svou lásku, přízeň, přijde za vámi, pohladí vás, a to sama od sebe a zároveň toto ona sama vyžaduje a potřebuje od vás. Chce cítit vaši lásku a blízkost.

Šárka se do školky těšila, je velmi společenská a je mezi dětmi ráda, ale zároveň se nerada loučila s blízkostí rodiny. I ji jsem od mala dávala k babičce, k tetě a do dětských kolektivů. Přesto při nástupu do školky došlo k jejímu protestu a zhruba po měsíci od nástupu tam odmítala chodit. Vedla jsem ji do školky s brekem a s nudlí u nosu jsem jí předávala učitelce. Se slzami v očích mi vysvětlovala, že chce být doma s maminkou, a že se jí stýská. S ubrečeným obličejem stála za skleněnými dveřmi a dívala se, jak odcházím. Každé ráno jsem jí trpělivě vysvětlovala, že musím pracovat a že pro ni odpoledne určitě přijdu. Nepolevila jsem. Rozloučila jsem se s ní mezi dveřmi a poprosila učitelku, aby mé řvoucí dítě ode mne odtrhla a zabouchla jsem za sebou dveře. Nešlo to jinak. Bylo mi jasné, že jakmile jednou ustoupím jejímu breku a vezmu ji ráno zpět domů, tak další ráno tu bude mnohem a mnohem horší. Velmi mi k tomu pomohla moje původní profese učitelky v mateřské škole, protože ještě jako "nematka" jsem těmto situacím přihlížela a z vlastní zkušenosti vím, že ustoupit se nesmí. Že každé dítě dokáže být malým vyděračem a jakmile uděláte krok zpět, vycítí to.

Výsledek se dostavil po zhruba 3 týdnech. Konečně má dcera pochopila, že maminka ji prostě domů nevezme a nastal vytoužený klid. A tato situace se již nikdy neopakovala. Šárka chodila do školky ráda a já děkuji paním učitelkám za jejich trpělivost.

Přeji vám i vašim dětem klidný a pohodový nástup do školky a vám jako matkám - pevné nervy a hodně trpělivosti:-).

Lenka Kácová