Jenže já, těhotná maminka, která se těšila na druhé miminko, najednou začala mít zdravotní problémy. Nakonec jsem potratila. Místo příprav domácnosti na druhé miminko, péče a pozvolné učení samostatnosti mého syna, jsme začali řešit hledání školky a současně můj návrat do práce. Se zaměstnavatelem jsem se domluvila, že mohu bez problémů do zaměstnání nastoupit. Nyní byl problém se školkou. Ale měli jsme obrovské štěstí. V blízkosti našeho bydliště byla právě otevřena nová školka a neměli naplněnou kapacitu. Měli 3 volná místa. Byla jsem šťastná, jak jsme vše zvládli. Práce byla jistá, školka také. Jen syn nebyl na školku připravený.

První den ve školce byl přesně týden před jeho 3. narozeninami. Přivedla jsem ho, převlékla, přezula do bačkorek. Domluvila jsem se s paní učitelkou, že pokud bude plakat nebo budou mít pocit, že není něco v pořádku, ihned mi zavolají. Jela jsem v klidu domů, ale sledovala jsem neustále telefon. Nezvonil. Byla jsem v klidu. Měla jsem obrovskou radost, jak první den ve školce zvládá. Moje zděšení přišlo v poledne, když jsem si jela syna vyzvednout. Vypadal naprosto strašně. Rudé ubrečené oči. Jak mě uviděl, chytil se mě kolem stehna a ne a ne se pustit. Choval se úplně jinak, než jak jsem ho znala. Paní učitelka i paní ředitelka mi řekly, ať se neděsím, že sice celé dopoledne proplakal, nejedl a nespolupracoval, ale že mi nevolali, jelikož si dítě musí zvyknout na to, že je ve školce a maminka nemůže ihned přijet. Byla jsem zděšená.

Druhý den se mi nechtělo syna do školky ani vozit. Ale řekla jsem si, že to není jediné dítě, které ve školce pláče. Domluvili jsme se se synem, že pokud bude ve školce šikovný, nebude plakat, dostane v pátek dáreček. Sice plakal každý den, ale dárek i přesto v pátek dostal jako motivaci. Z počátku se zdálo, že se den ode dne vše zlepšuje, ale pak najednou nastal zlom. Nechtěl vůbec vejít do třídy. Museli jsme ho s pláčem předat paní učitelce, zabouchnout dveře a utéct.

Bylo to sice pro mě strašné, brečela jsem každý den při odchodu ze školky, jak to tam zvládne. Dnes jsem ale ráda, že jsme vydrželi. Po 3 měsících se vše změnilo. Na školku si zvykl, našel si kamarády, do školky začal chodit rád. Vůbec mu nevadilo, když byl ve školce do odpoledne, když musel ve školce i spát. Nakonec se mu čas strávený ve školce moc líbil. Takže moje rada zní - vydržet!

Soňa Kottová