Některé děti bývají přes oběd s maminkou, sourozenci, celou rodinou na výletě. Obzvláště o víkendu, kdy se může připojit tolik vzácný tatínek. Je přeci jaro, tak co zůstávat doma. A pokud maminka není přehnaně úzkostlivá, sbalí oběd do batůžku a může se vyrazit na kratší či delší celodenní výlet. To pak děti usínají většinou úplně nevhod, hlavně ne v čase přesně po poledni. Spíš až tak na zpáteční cestě vlakem, kdy už opravdu nemohou překonat únavu. Anebo – navzdory rodičům – v autě, které už se těsně blíží k domovu.

Tato nepravidelnost se odráží při spaní po obědě v týdnu. Ne pokaždé dítě zabere přesně po obědě. Někdy je brouček uondaný opravdu tak, až úplně padá únavou. A teď co s ním, když ve školkách se usíná opravdu přesně po obědě? To bývá kolem jedné hodiny odpoledne.

Náš Míša byl zrovna z těch rušičů, který ne a ne zabrat. Ostatní děti „vytuhávaly“ téměř bez výjimky bez problémů, ovšem ne náš capart. Aby nerušil svým převracením, vstáváním na toaletu, žadoněním o pití, musely ho paní učitelky oddělit, aby usínal ve druhé – prázdné – třídě. A to doma spával po obědě až do svých šesti let, tedy do doby před prázdninami, než šel do školy.

Řešením pro to, aby se po obědě vyspal, bylo brát ho ze školky po „o“ a nechat ho vyspat doma. Což se samozřejmě při obou pracujících rodičích zadaří jen občas. Druhým řešením, které zvolily učitelky, bylo nenutit ho spinkat a nechat ho aspoň odpočinout, hlavně, aby nerušil ostatní děti při spinkání.

A co vaše děti? Jak jsou na tom s usínáním po „o“ a s usínáním vůbec?

Karolina Zarzycká