Pokud toto období velmi zjednodušíme, lze ho popsat asi takto - JDE O TO, KDO TADY BUDE ROZKAZOVAT, KDO SE PROSADÍ A KDO NAOPAK USTOUPÍ!!! Já a nebo moje máma, resp. rodiče?

Ve věku před třetím rokem dochází k tomu, že si dítě začíná uvědomovat svou osobnost, své samostatné JÁ. Má snahu prosazovat se v kolektivu, který se kolem něj vyskytuje. Slovy dítěte: „Nechci pořád jen poslouchat, prosadím si to, co chci já a bude po mém“. Ačkoli se nám rodičům toto chování nemusí líbit, je naprosto v pořádku a každé dítě si tímto obdobím musí projít. Záleží pouze na nás, na rodičích, kam až toto prosazování dítěte necháme zajít…

Tímto obdobím jsem si prošla i se svými dcerami. Starší dcera Simonka, dnes má už 11 let, se prosazovala „průměrně“. Velké záchvaty vzteku, když nebylo po jejím, se nekonaly. To ale neznamená, že se prosadit nechtěla. Jen v určitých situacích nekřičela a neměla „hysterické“ záchvaty. Svůj vzdor a protest si uchovávala v sobě. Příklad z obchodu - nechtěla jsem jí koupit hračku (panenku). Prosila, přemlouvala, ukápla i slzička, ale nepolevila jsem a rozumně jsem se jí snažila vysvětlit, že tuto panenku opravdu nepotřebuje, protože má doma spoustu jiných. Nedbala jsem soucitných pohledů okolí – to dítě pláče a matka mu nechce koupit tu malou levnou panenku! O to tady ale přece vůbec nešlo. Šlo o to, o co se snažilo mé dítě: „Já ji prostě chci, mamka ustoupí a tu panenku mi koupí! A to samé se konalo v různých obměnách – „Já chci tu mikinku“, (i když mi mamka vysvětluje, že je venku zima a ta mikina je moc tenká), „Já chci tuto čokoládu“ (i když jsem dnes již měla dvě), „Já ještě nechci jít domů ze hřiště“ (i když mi to mamka již 3x říkala), „Já chci ještě zůstat na návštěvě“ (i když mamka spěchá a bylo to takto předem dohodnuté). Zkrátka samé JÁ, JÁ, JÁ - uvědomování si své osobnosti a snaha se prosadit.

Ustoupíte jako rodič? Polevíte svému dítěti a bude po jeho? Budete mít jistotu, když budete opakovaně ustupovat, že po delší době se to neobrátí proti vám? Nebo mu dáte jasně najevo, kde jsou hranice a kdy už musí doopravdy poslechnout?

S druhou dcerou Šárkou bylo toto období trochu „divočejší“. Mívala záchvaty vzteku, když nebylo po jejím. Lehla si na zem, kopala nohama, křičela, tloukla pěstmi do země. A nejlépe, když to slyšelo a vidělo hodně lidí. Takže podobná scéna s panenkou v obchodě probíhala tak, že se kolemjdoucí lidé ptali, co tomu děťátku je. S klidem jsem překročila svou řvoucí dceru a vysvětlovala, že nic, že se jen vzteká… Ustoupila jsem kousek od ní a počkala, až to přejde. Netrestala jsem ji, nekřičela na ní, nesnažila jsem se ji postavit. V tu chvíli byla příliš zabraná do svého trápení (a v ten okamžik to tak určitě cítila) a nemělo cenu jí něco vysvětlovat. Nechala jsem ji tedy vztekat na zemi a čekala… Tato scéna se mnohokrát a na různých místech opakovala. Doma, v obchodě, na ulici, na hřišti, když nechtěla jít domů. Opět jsem své dítě obešla a čekala. Nedbala jsem ukrutného řevu, zaprášeného obličeje a špinavého oblečení. Po několika minutách se Šárka zvedla, dívala se na mě, co já na to, já znovu v klidu zopakovala svoji žádost. Někdy se sice opakovalo „druhé kolečko“, ale výsledek byl v konečné fázi stejný - ŠÁRKA POSLECHLA !!!

Nevím už přesně, kolik takových zážitků bylo. Možná patnáct, možná i více, ale výsledek byl jednoznačný. Má dcera pochopila, že vztekem si nic nevymůže. Že já ji poslouchat nebudu. Ona je dítě a ona v zásadních věcech bude poslouchat mě. Časem jsme se dopracovaly i k příjemnému kompromisu, jako např.: „Ano, již musíme jít z hřiště domů, ale ještě se můžeš 3x sklouznout na skluzavce a až pak půjdeme“ nebo „Ano, tyto tepláky si nevezmeš, protože jsou příliš tenké, ale z těchto dvou teplých si můžeš vybrat barvu“ nebo „Ano, nemusíš si uklidit pokoj ihned, ale až bude velká ručička na hodinách nahoře, přijdu, pokoj zkontroluji a musí být v pořádku“.

Nejen děti, ale i rodiče mohou někdy ustoupit svým dětem a pokud jde o rozumný kompromis, mají z toho radost obě strany. A vaše dítě má pocit, že tak alespoň malinko prosadilo své JÁ. Ale opatrně, jsem zastáncem toho, že opravdu jen malinko…

Přeji vám i vašim dětem rozumné zvládnutí těchto nelehkých situací,

Lenka Kácová