V prvním školkovém roce, kdy našemu synovi bylo tři a půl roku, se doma svěřil s tajemstvím. Nemůže si dojít na piditoalety, které jsou ve školce. Především, pokud se jedná o chození „na velkou“. Byl totiž zvyklý si při tom svlékat tričko, a to se mu ve školce nechtělo. Říkal, že jsou toalety moc nízké a že jich tam je moc vedle sebe, že na to není zvyklý, že si nemůže svléci tričko před ostatními, že by se mu děti smály, že... a že... Prostě spousta důvodů, spíš výmluv.

Pravý důvod byl totiž stud před ostatními. Proto jsem se ho opatrně zeptala, jestli se náhodou nestydí. V tomto věku ještě mnoho dětí neřeší rozdíly mezi holčičkami a chlapečky. V jeho případě se jednalo o stud obecně. Na „velké“ přece jen stráví delší dobu. Situaci jsme několik měsíců řešili šalamounsky. Před odchodem do školky se náš prcek v klidu doma vyprázdnil na své osamocené toaletě s rituálem svlékání trika, nepospíchali jsme na něj a pak měl ve školce klid. Ve školce byl zprvu jen do oběda, takže se chození na „velkou“ zvládalo v klidu doma.

Když začal ve školce spát a „hrozilo“ druhé kakání, vysvětlila jsem jeho stud vychovatelkám. Objasnila jsem jeho potřebu svlékání si trika, že to není nějaký šprajc, nýbrž návyk už z dob chození na nočník. Byli jsme pochopeni a náš synek se naučil chodit na „velkou“ i ve školce. Tričko si svlékal snad ještě rok.

Mimochodem, co se týče používání plínek například dětí ve Švýcarsku. Byli jsme lyžovat na ledovci ve výšce 4000 m. n. m., kde počítám nelyžují batolata. A na toaletách pro dospělé byly přebalovací pulty. Což jsme si vysvětlili jedině tak, že ve Švýcarsku se i větším dětem dávají do kombinéz plíny, které se na přebalovacích pultech vyměňují.

Karolina Zarzycká