Tyto pocity jsou v pořádku a přirozené. I já chci být se svými dětmi a ráda s nimi trávím svůj čas. Ale jako všude, i tady platí „všeho s mírou“. Jsem ráda se svými dětmi, ale zároveň jsem ráda i bez nich. Když je déle nevidím, chybí mi, ale zároveň jsem ráda, že dokážou být beze mne a jsou samostatné. Ráda s nimi trávím čas o víkendu, ale zároveň je ráda předám v pondělí do školy a věnuji se práci.

Na mateřské jsem byla celkem 7 let. Když bylo první dceři 3,5 roku, narodila se mi druhá dcera. Tedy sedm let jsem neustále pečovala o jedno či dvě děti, tahala autosedačky, kočárky, potřeby k dětem. Neustále jsem měla minimálně jedno nebo dvě děti u sebe a řešila běžné denní starosti i radosti každé matky. Velký zlom nastal, když mladší dcera Šárka šla do školky. Došlo k neuvěřitelné změně. Starší dcera byla ve škole, mladší ve školce.

Když se to stalo poprvé, odcházela jsem ze školky a měla pocit, že mi něco chybí. Nikdo mě netahal za kalhoty, nikdo nic nechtěl, nikoho jsem nemusela hlídat. Cítila jsem velkou volnost. V obchodě jsem nemusela předvídat, co zase dcera vyndá z regálu. Neřešila jsem pobryndaná trička a stůl plný drobků. Nemusela jsem vymýšlet pro děti zábavu přes den. Nemusela jsem mít u sebe žádnou tašku se svačinou, pitím, ubrousky a „strašně důležitými“ hračkami. V autě jsem jela sama a nikdo nic nedrobil a nevylil. Najednou jsem byla bez nich, sama a v práci. A já sama za sebe jsem si tento pocit opravdu užívala.

Ale ne každá matka to takto pociťuje. Moje kamarádka, mimochodem matka jedináčka (a s vědomím toho, že syn zůstane jedináček), měla pocity zcela opačné. Nastoupila do práce a musela dát syna ve čtyřech letech do školky. Vyprávěla mi, že každé ráno brečela, protože chtěla být s ním. Celé dopoledne se těšila, až syna odpoledne vyzvedne. Pocit bez něj se vůbec neužívala a velmi se jí stýskalo. Dokonce o víkendu odmítala dát syna k prarodičům, protože si ho chtěla užít. Každý víkend trávila s ním jen ona a jeho otec.

Když syn povyrostl, odmítala ho dát na víkend ke kamarádovi, přestože on o to stál, vždyť mu v té době bylo již 8 let. Ale ona jako matka chtěla být s ním! Na přímluvu otce nakonec k víkendovému odloučení došlo a syn si to nejspíše opravdu užíval. Ona ale jako matka ne. Vyprávěla mi, jak se trápila, jak jí chyběl, jak nerada se s ním loučila. Snažila jsem se jí vysvětlit, že syn roste a nemůže se pořád držet její sukně. Ale má kamarádka má zcela odlišný přístup. Dovoluji si říci, že ona je opravdu „opičí“ matka.

Dnes je jejímu synovi 10 let. Dodnes ji mrzí, když je bez něj a to hlavně o víkendu, když je třeba u kamaráda. Ve slabé chvíli se mi přiznala, že synovi vyčetla, že má kamaráda raději než ji. A v tu chvíli jsme názorově velmi narazily. Dle mě není správné tyto výčitky v dětech vyvolávat. Děti rostou, osamostatňují se, mají své zájmy a své kamarády. Nemohou a nechtějí být pořád s rodiči. Tak je to v pořádku a je to přirozený vývoj. To ale neznamená, že vás jako rodiče nemilují a nepotřebují.

A syn mojí kamarádky? Je její přístup pro něj prospěšný? Co ona udělá, až vyroste a odejde z domu a osamostatní se? Bude mu vyčítat, že odešel, našel si dívku a dal jí přednost před ní?

Její pocity mi přišly překvapující. Necítila jsem to takto a v něčem s ní důrazně nesouhlasila.
Jsem snad špatná matka? Mám málo ráda své děti? Ne, určitě ne, jen si ráda užiji čas bez nich. Já sama cítím, že to tak je správné. Nechci a nemohu být s nimi pořád. Chci, aby mé děti byly samostatné. Uměly být beze mne. Uměly si poradit v situacích, které denně nastávají, samy a bez pomoci mámy.

Přeji Vám i Vašim dětem příjemně strávené chvíle - a to i ty v odloučení:-).
 
Lenka Kácová