Ale vaše děťátko roste a s ním i jeho potřeba se více prosazovat, více se osamostatňovat a dochází k situacím, kdy chce ono, vy a nebo je vyloženě nutné, aby bylo dítě i bez vás.

Nástup do jeslí, do mateřské školy, pobyt u dětském koutku, u příbuzných – zde všude se dítě učí, že musí být samo, bez vás a bez vaší ochranitelské náruče. Do určitého věku vaše dítě tento pocit nezná – myšleno stesk, trápení s ním související, touhu, aby maminka ihned přišla. Vás drobeček je neustále ve vaší blízkosti, ve dne, v noci, jste mu vždy po ruce a od těchto nepříjemných pocitů ho chráníte.

A najednou má být samo. Stýská se mu, chce být s vámi, a to nejlépe ihned. Jak se jako matka zachováte? Je přirozené, že chcete své dítě ochránit a toužíte, aby se cítilo dobře. Je to ale vždy nutné a žádoucí? Já sama ze sebe tvrdím, že ne. Naopak, jsem přesvědčena, že dítě se negativní pocity musí naučit přijímat.

Pozitiva - radost, štěstí z  blízkosti dítě má mít. Ale k  životu patří i pocity opačné – tedy pláč, stesk, pocit bolesti (rozbité koleno, injekce u lékaře). Pokud od nich budeme své dítě cíleně a neustále ochraňovat a přehnaně ho litovat, nenaučí se je přijímat. A tyto pocity k životu patří a dítě se s nimi musí smířit, přesto, že to vám jako matce vadí a možná i ubližuje. Pokud mu tuto možnost dáte a dítě se to naučí, postavíte ho správně do života, protože negativním pocitům se nikdo v dospělosti nevyhne. A přece nemůžete své dítě ochraňovat donekonečna, jednou bude dospělé...

Vašemu dítěti se ve školce, v jeslích stýská, pláče, chce být s vámi, chce domů? Překonejte to, vydržte. Neříkejte, že se vám po něm stýská, tím v něm vyvoláte pocit viny, že jste sama a stýská se nejen jemu, ale i vám. Říkejte, že se na něj těšíte. Časem si dítě zvykne, i když to může být náročné. Dítě se musí smířit se steskem, přijmout tento pocit jako občasnou součást svého života a vyrovnat se s ním a hlavně – naučit se stesk překonávat a naučit se být i bez vás!

Pláče vaše dítě, že něco chce a vy nebo někdo blízký mu nechce vyhovět? Buďte důsledná a pokud jste přesvědčena o svém správném postupu, vytrvejte. Musí se naučit, že není vždy po jeho a že někdy se musí ustoupit.

Pláče vaše dítě, protože se bojí injekce? Nelžete mu, řekněte – „Ano, píchne to, zabolí to, ale bude to trvat jenom chvíli a ta injekce tě ochrání, jinak by jsi byl opravdu hodně nemocný. Vydržíš to a já ti věřím, že to zvládneš. A injekcí v životě dostaneš více, ne jen tuto jednu“. Neodkládejte návštěvu lékaře, problém se pouze odsune, ale nevyřeší. Sama jsem tento problém v jednu chvíli řešila. S dcerou jsem rozumně promluvila, slzičky a prosby, přesto, že mě to trápilo, jsem ignorovala. Byla jsem si naprosto jistá, že jakmile ustoupím, příště budu dceru k lékaři „tahat provazem“.

Pláče vaše dítě, že zakoplo a upadlo na ulici? Zkontrolujte ho, zda je v pořádku a pochvalte, že to zvládlo. Já sama jsem praktikovala na první pohled „drsnou metodu“. Dcera zakopla, upadla a začala brečet (na ulici, na hřišti, doma, kdekoli…..), v určitém věku se toto stává v podstatě denně. V prvním momentě jsem v sobě musela potlačit pocit k ní utíkat a zvednout ji. Neudělala jsem to. Pozorovala jsem ji, eventuálně nad ní stála a čekala, až vstane sama (pokud místo pádu bylo jinak bezpečné). Někdy jsem zastavovala i své kamarádky, pokud byly zrovna v mé blízkosti, protože jejich přirozená reakce byla běžet k dítěti a zvednout ho. Když dcera sama bez pomoci vstala (a někdy to trvalo, čekala, až ji zvednu), přišla jsem k ní, zkontrolovala její fyzickou stránku (oči, pusu, zuby, ruce, nohy...) a pokud bylo vše v pořádku, pochválila jsem ji, jak sama krásně vstala a je šikovná. Žádné přehnané litování, žádné „Ty moje chudinko, ty jsi upadla“. Ale záleželo na situaci, když mi dcera spadla z prolézačky, to jsem k utíkala velice rychle:-).

Neradím, co máte jako matka dělat, je to na každé z vás. Přibližuji, jak jsem tyto momentky řešila já. Chci své děti naučit, že zakopnou, možná to trochu bude bolet, ale vstanou a poradí si samy. A myslím, že i těmito zdánlivě jednoduchými situacemi tomu napomáhám. Musí se smířit s ním, že maminka jim nebude pokaždé stát za zády, aby jim pomohla vstát…

Přeji Vám i Vašim dětem hodně krásných společných i nespolečných chvil.

Lenka Kácová