Pro nádherný příklad, jenž by stál za následování, nemůsíme jezdit daleko. V sousedním Německu, konkrétně liberálním Berlíně, se v mnohých mateřských školách vychází rodičům (a nejenom maminkám) vstříc. Jsou respektována různá pracovní zařazení, kdy rodiče musejí do práce nastupovat od brzkého rána, jiní rodiče zase pracují déle, než jsou školky v Česku obvykle otevřené. Mluvím o konkrétní školce, do které chodí dcera mé české kamarádky, která se v Berlíně živí několik let jako módní návrhářka a zároveň provozuje butik s módou. Tatínek pracuje na směny v restauraci s provozem až do noci. Školku, již navštěvuje jejich čtyřletá Sofinka, si nemohou vynachválit. (Podotýkám, že se nejdená o školku Walfdorfského typu, je to běžné zařízení, nejbližší jejich domovu.)

Berlínská školka je otevřena standardně od půl sedmé ráno, ale je možnost přivést dítě i dříve, neboť všichni pracovníci jsou kvalifikovaní pedagogové. Učitelky, uklízečky i vychovatelky jsou totiž tytéž osoby. Samozřejmostí je večerní vyzvedávání po předchozí domluvě. Ve školce se dokonce maminky střídají ve službách, na každou maminku vychází jedna až dvě služby v měsíci, kdy je osobně ve školce přítomna a pedagogickému sboru pomáhá. I když je maminka nekvalifikovaná (módní návrhářka), může ve školce pracovat (je přecejen matkou), protože školka požádala o zařazení do školky rodinného typu.

Označení „rodinný typ“ neznamená jen, že rodiče (většinou maminky) mohou ve školce pobývat a pomáhat, na chodu zařízení rovněž aktivně participují. To znamená, že se aktivně zapojují do vedlejších činností, jako jsou kulturní, sportovní, turistické akce. Každý z rodičů má přece nějaké zaměstnání či zkušenosti, s nímž děti může seznámit. A tak jsou pro děti například pořádany exkurze na pracoviště rodičů, atp. Rodiče přece nejsou vydědenci kvůli tomu, že musejí pracovat. Děti jsou naopak učeny k tomu, že práce by si každý měl vážit a že děti by si měly vážit pracujících rodičů. Další aktivitou v berlínské školce je, že každá maminka jednou za měsíc navaří pro školku něco ze své kuchyně. Nemusí se jednat o opulentní hostinu, stačí ukázka z kuchyně. Kamarádka z Česka jim tedy tu připraví bábovku, tu bramborový salát, turecké maminky zas falafel, děti se tak mimo jiné názorně učí rasové snášenlivosti.

Dalším příkladem, kdy se rodiče nemusejí obávat buzerace ze strany učitelek a vychovatelek, je mateřská škola ve Švédsku. Tam mám pro změnu děti od příbuzných. Ve Švédsku, kde je již dlouhodobě vysoká nezaměstnanost, si opravdu rodiče nemohou diktovat u zaměstnavatele, v kolik budou chodit do práce, případně odmítat konkrétní zaměstnání, protože si to na švédském trhu práce nemohou dovolit. A pedagogický sbor ve školce samozřejmě situaci zaměstnanosti zná a chápe. Na přání rodičů, potažmo zaměstnavatelů, reagují vstřícně. Děti mohou být ve školce již od šesti hodin od rána, některé mohou zůstat do sedmi do večera. Ve školce paní učitelky totiž pracují na směny. Ve školství je také potřeba každá kvalifikovaná ruka, a proto se vyplatí zaměstnat více učitelek(ů) k všestranné spokojenosti – zaměstnaných rodičů, zaměstnavatelů, zaměstnaných dětí i zaměstnaných pedagogů.

U nás v Česku je "nadstandardem", když si děti můžete ze školky vyzvednout "až" o půl páté, což je pro mnoho pracujících rodičů prostě nereálné. Netvrdím, že v mateřských školách jsou na vině zrovna pedagogové, ale ani rodiče. Navrhuji rozšířit pedagogické sbory ve školkách tak, aby byli spokojené i vychovatelky, děti, ale především nebyli frustrovaní zaměstnaní rodiče. Práce a výchova dětí se přeci nevylučuje.

Karolina Zarzycká