První forma učení – napodobování!
Jde o první formu učení u malých dětí, a to zhruba od batolecího věku. Jinak řečeno – co vidí, to udělají. Identifikují se s námi, napodobují naše chování a přijímají naše postoje. V tomto nízkém věku naprosto nekriticky a přesně tak, jak se dospělí prezentují, ať v rodině, či v blízkém okolí.

Jak být pro děti dobrým vzorem?
Je to těžké, je to náročné a někdy to vyžaduje velké sebeovládání a disciplínu. Dle mých rodičovských zkušeností, doporučuji následující:

• Nemluvte vulgárně – ani u televize, ani v autě, ani mezi sebou.
• Nikdy si, jako rodiče, navzájem nepodrývejte autoritu.
• Chovejte se ohleduplně k prarodičům – slova jako „ta bába, dědek“ atd. by nikdy neměla vyjít z našich úst. Nezapomeňte, že jak vy se chováte ke svým rodičům, tak se později budou chovat vaše děti k vám…
• Zapojujte dítě do dění v rodině – ne u moc důležitých věcí, ale v něčem dítě názor říci může, naučí se poslouchat ostatní a zapojovat se do diskuzí.
• Chovejte se tak, jak to vy chcete po dítěti – včetně běžných každodenních činností. Chcete, aby si dítě po sobě odneslo talíř? Musíte to dělat také. Chcete, aby nepřebíhalo mimo přechod na červenou? Nesmíte to nikdy udělat také. Chcete, aby za projevenou vstřícnost poděkovalo? Děkujte i vy jemu, atd. Je toho skutečně mnoho.
• Slibte jen to, co skutečně můžete splnit – a to je velmi důležité! Pro děti u slibu žádné „ale“ neplatí. Prostě je to SLIB. Nesplněné sliby nesou velmi těžce a dlouho si to pamatují. Navíc zjišťují, že na dospělé se nedá spolehnout.
• Pokud uděláte chybu, omluvte se, a to i dítěti.
• Najděte si na své děti čas a mluvte s nimi. Pamatujte si že, když je dvakrát odmítnete, potřetí již za vámi nepřijdou…

Sama jsem matka a sama dělám občas chyby. Ve svých dcerách pak své chyby vidím. Ale ruku na srdce – kdo dokáže být naprosto bezchybný a neudělat nějaký prohřešek? Přesto se snažím – ovládám se a zkouším za volantem nenadávat. Ale píši „zkouším“, protože auto je v podstatě jediné místo, kde mi to občas „ujede“. Přecházím jen na zeleného panáčka. Když vejdu do místnosti, tak zdravím. Jsem slušná ke svým rodičům i okolí. Snažím se na své děti udělat čas a mluvit s nimi.

Přesto mi některé věci opravdu vadí. Zde jen několik příkladů z mého okolí. Pokud se v některých z nich najdete, prosím, nedělejte je:

• Na přechodu dospělý přeběhne na červenou – a mé děti vidí, že dospělý , pro ně přirozená autorita – toto může dělat. Proč by to teda taky nezkusily?
• Dospělý na ulici hodí papírek na zem a ne do koše. Děti to vidí a co myslíte, že je napadne?
• V obchodě dospělý rozbije skleničku, rozhlédne se a raději odejde, aniž na to upozorní příslušného zaměstnance. Děti dostávají jasný impulz, že když něco udělají a nikomu o tom neřeknou, je to vlastně v pořádku.
• V autobuse dceři řidič nevrátil 3 Kč za lístek. Prostě ji odbyl, že je nemá. Dceři bylo 10 let, v tu chvíli nedokázala odporovat a postavit se dospělému. Dle mě toto bylo velké pochybení a vůbec nejde o ty tři koruny. Mé děti vidí, že dospělý jim nevrátil peníze, respektive je okradl. Jaké ponaučení si z toho vezmou? A co to známé, že krást se nemá?
• Ve frontě na záchod starší paní předběhla moji sedmiletou dceru. Prostě ji odstrčila a šla před ní. Protože jsem to viděla, skutečně jsem se naštvala, došla k frontě, vzala dceru a postavila ji před dotyčnou paní se slovy: „Tady paní tě asi omylem předběhla, to se ale nedělá a tak si stoupneme zase před ní“. A s dcerou jsem tam zůstala pro jistotu stát. Paní koukala, nic mi neřekla. Nejspíše byla přesvědčená, že malá sedmiletá holka si jí nedovolí odporovat. Že k ní si to může dovolit. Děti ale také mají svá práva a rozhodně bychom je neměli přehlížet.

Nikdo z dospělých není bezchybný. K našim nezdarům se ale musíme postavit čelem a umět je dítěti vysvětlit. A když už uděláme nějakou chybu, řešme ji na místě, vysvětleme situaci dětem, a když je to třeba – omluvme se. Sama jsem několikrát použila větu „To byla moje chyba, omlouvám se ti, mrzí mě to“. A bylo jedno, jestli dceři byly 2 roky, nebo nyní 11 let. A věřte, že její úsměv a rozzářený pohled – že máma se jí omlouvá – stál za to. V tu chvíli se učila, že chybovat je lidské, že chybují i dospělí, ale omluví se a věc dále řeší.

Přeji Vám i Vašim dětem co nejvíce dobrých vzorů ve Vašem okolí☺.

Lenka Kácová