Moje blízká kamarádka, říkejme jí Olga, je úspěšná inženýrka ekonomie, pracuje u soukromé společnosti, má časově velmi náročnou práci, hodně pracovně cestuje a přestože překročila věk 43 let, dítě nechce. Naprosto záměrně. Nad kočárky se nedojímá, cizí miminka nechová a pokud, tak s pocitem povinnosti a touhu být matkou nemá.

Naprosto otevřeně tvrdí, že dítě by ji omezovalo. Chce se věnovat práci, kde tráví i 12 hodin denně. Naplno si užívá chvíle volna, víkendy a zvláště dovolenou, kde nemusí o nikoho pečovat. „Nechci po nikom sbírat drobky, utírat mu uslintanou pusu a ustavičně se u vody otáčet, kde dítě je.“ To jsou její slova. 

V  každém případě – je to její svobodné rozhodnutí. Na srazy příbuzenstva jezdí Olga nerada. Ustavičné otázky ohledně potomka jí vadí. „Nedokážu pochopit, co je jim do toho. Je to můj život a měnit nic nebudu. Já jsem se takto rozhodla a za tím si stojím, oni péči o dítě nepřevezmou. To věčné připomínání mi už vadí, kdy to konečně pochopí?“ Pravda je, že její partner již dvě děti má a to téměř dospělé. Jsou v péči matky. Z jeho strany nátlak necítí a tato situace jí vyhovuje.

O správnosti svého rozhodnutí je naprosto přesvědčena a zároveň tvrdí: „Kde mám jistotu, že se o mě dítě jednou postará. Dám mu všechno – péči, čas, finance a výsledek i tak může být katastrofální, vidím to kolem sebe. Může i tak skončit na drogách, nebo se o mě stejně nepostará. V domově důchodců můžu skončit s dětmi i bez nich.“

Kdykoli spolu mluvíme, vidím na ní, jak její okolí a hlavně rodina nemůže a nechce pochopit, že se takto rozhodla. Tlak její rodiny je velký. Ale proč to tak je? Skutečně si myslíme, že žena bez dítěte je méněcenná? Že mít děti je její povinnost? Že pokud dítě nemá, nesplnila svůj úkol?

Někomu se to může zdát sobecké a nepochopitelné. Možná v rozporu se základním posláním ženy. Ale co je základní poslání ženy? Co je náš životní úkol? Mít děti? Není někdy tlak společnosti a okolí tak velký, že některé z nás podlehnou, dítě mají a teprve zpětně si mohou uvědomovat, že to tak necítí a tak to být nemělo? A červíček pochybností může hlodat... Skutečně jsem udělala správně, že jsem měla dítě…?

Ale okolí kolem nás, rodina, příbuzní, kamarádi nám našeptává, vytrvale a soustavně, znáte ty věty: „Už by jsi měla mít dítě, budeš toho jednou litovat, pak už může být pozdě, zůstaneš sama, podívej se na tu a na tu, tak už má dávno děti, ty ještě ne...“ Máme mít děti, protože si to naše okolí přeje? Co si přejeme my, to samé? Je správné podlehnout tlaku, i když to tak zcela necítíme?

Myslím si, že je na svobodné volbě každé ženy, zda dítě chce, nebo ne. Zda toho potom bude v pozdějším věku litovat, to je již následek jejího rozhodnutí a s tím se bude muset vyrovnat. Myslím si, že život bez dětí se dá prožít smysluplně a pravda je, že souhlasím i s názorem Olgy, že mít děti vám nezaručuje, že Vám ve stáří Vaši péči budou vracet.

Položme si zásadní otázku. Kdyby jste se mohla rozhodnout zpětně, měla by jste znovu děti? Jsem přesvědčena, že naprostá většina odpoví, že ano. Možná pár žen ale odpoví opačně. A pak již záleží na povaze dotyčné a na jejím smyslu pro zodpovědnost, zda tuto situaci a péči o děti ustojí…

Cit, který matka cítí ke svým dětem je vyjímečný. Sama za sebe si myslím, že žena, která má dítě, je o určitý druh citu bohatší. Kdo děti nemá, některé věci těžko pochopí a ani pochopit nemůže. Do některých situací se totiž nikdy nedostane a některé situace nikdy řešit nebude. Faktem zůstává, že pokud jste matkou, máte neustálý strach a obavy o své dítě.

Jedna moje bývalá kolegyně to vyjádřila velmi trefně. Když se mi narodila první dcera, podívala se do kočárku, miminko s úsměvem pohladila a naprosto věcně řekla: „Tak a teď už se do konce života nezbavíš strachu.“ Jak výstižné! Pravda je, že až teprve s  péčí o děti a situacemi, které kolem nich nastávají, jsem ji pochopila a postupně chápu i ženy, které se rozhodnou děti nemít. Já jsem ale vděčná, že ty své mám. 

Přeji Vám i Vašim dětem krásné chvíle,
Lenka Kácová