Dokud byly malé, bylo vše v pořádku. Do školky jsme je vozila, poté vyzvedávala a neustále byl s nimi někdo dospělý, já, manžel nebo pro mě spolehlivý člověk z rodiny. Nikam samy nešly, byly ve věku, kdy to nešlo a proto jsem byla naprosto v klidu a měla za ně pocit bezpečí. Ovšem toto je pouze dočasné a tato, pro rodiče v podstatě bezriziková doba skončí, když dítě nastoupí do základní školy, matka po mateřské dovolené do práce a musíte řešit, že dítě se musí samo, autobusem a poté kousek pěšky, dostat domů.

A tak nastal čas, kdy jsem musela starší dceři vysvětlit, že ne všichni dospělí jsou hodní a že někdo může dítěti opravdu ublížit. Tato doba nastala až ve třetí třídě, kdy začala jezdit autobusem sama domů a poté asi 200 m od zastávky k domu. Tedy celkem v přiměřeném věku. Pochopila jsem, jak děti, někdy až přehnaně, mají vryto v hlavičkách, že dospělý je prostě správný člověk, dělá správné věci a má se poslouchat. Dívají se na něj naprosto nekriticky a jako na přirozenou autoritu, tedy alespoň ve věku do 8 let zcela určitě.

Při mém vysvětlování jsem se snažila se tohoto mýtu u mé dcery zbavit. Dospělí prostě můžou být i velmi zlí, a i když jsou velcí a neměli by, dělají špatné a ošklivé věci a mohou ubližovat dospělým, ale i dětem. Základní věci, jako – nepřibližovat se k autu, když na ně někdo volá, nevystupovat s nikým z autobusu, nemluvit s cizími lidmi na zastávce, pokud je někdo fyzicky uchopí, tak křičet a kopat, pokud se ztratí, zeptat se a upřednostnit policistu či ženu a nejlépe ženu s dítětem atd., opakuji do dneška a již i u mladší dcery. Je totiž již ve třetí třídě a situace se u ní opakuje – někdy jezdí domů sama. Velkým pomocníkem jsou mi i policejní přednášky o bezpečnosti dětí, které se pořádají na základní škole, kam dcery chodí a to několikrát do roka. Materiály, které dcery poté přinesou domů, mi ukazují, že se tomu místní Policie snaží věnovat důkladně a pečlivě.

Snažím se vysvětlovat a znovu vysvětlovat a některé věci často opakuji – již za otráveného pohledu předpubertální starší dcery – ale, je to vždy platné? Pomůže to vždy? Bohužel ne. Smutné zprávy, které se k  nám dostávají z  medií, mě utvrzují v tom, že bezpečnost našich dětí nelze zajistit na 100%.

Tragické osudy dětí, které doplatily pouze na to, že byly na špatné místě, ve špatnou dobu a potkaly toho špatného člověka, či osud holčičky, která uvěří svému příbuznému, mi vhání slzy do očí. Naprosto si nedokážu představit, v jak velkém stresu jsou a  jak velkou bolest prožívají rodiče těchto dětí. Mohu toto pouze tušit a je mi z toho velmi úzko. Myslím si, že kdo toto nezažije, a ať je nás prosím co nejméně, tak to nikdy nemůže pochopit, pouze si tuto bolest vyslechnout a s pokorou nabídnout pomoc, pokud tyto lidí znáte, je to možné a stojí o to. Naprosto neodsuzuji a nehodnotím reakci a projevy rodičů v době po této tragické události. Někdo se uzavře do sebe a nekomunikuje, někdo propadne v projevy pláče, někdo otevřeně mluví do medií a vypadá to, že se s touto situací srovnává až nepochopitelně snadno. Ale to vše může být „jen jako“, do člověka nevidíte. Každý se s tímto bohužel musí vyrovnat a doufat, že čas vše zmírní. Bohužel, pouze zmírní...

Nezbývá, než popřát minimum těchto tragických a smutných událostí. A poučujte své děti, často víc dělat nemůžete, za ručičku je totiž celý den vodit nelze.

Přeji mnoho krásných chvil s Vašimi dětmi,
Lenka Kácová