Přesto tento okamžik pravdy musel nastat a je v každé rodině neodvratný. Otázkou je jen, kdy... Skutečností je, že někdy bylo náročné toto tajemství udržet a „hlídat si pusu“, zvláště v předvánoční čas a ve společnosti dospělých. Mám dvě dcery, sestra dva syny a postupem času, dle výše věku, se všechny tyto děti dozvídaly pravdu. Moje dcera Šárka byla v této řadě poslední, je nejmladší ze všech uvedených čtyř dětí.

Věk, kdy starší dcera začala o existenci Ježíška velmi pochybovat, byla třetí třída, dceři bylo 9 let. Nastal čas podzimu a zákonitě se ve třídě mezi dětmi rozvinula debata na toto téma. Většina dětí již věděla pravdu a tak jedno odpoledne přišla dcera ze školy a přišla otázka a to zcela přímá: „Mami, jak to tedy je? Děti ve třídě tvrdí, že Ježíšek není, já ale věřím Vám, přece byste mi s tátou nelhali, že existuje“.

Ještě v první i druhé třídě bych zalhala, ale nyní jsem uznala, že je již dost velká na to, aby to pochopila a tuto „lež“ mi odpustila. Sedla jsem si s ní v klidu v pokoji a přiznala se: „Víš, on Ježíšek opravdu není, je to pohádka, která se vypráví dětem, protože je krásná a dětí z ní mají radost. Dárky opravdu nosí rodiče a dělají to proto, že chtějí svým dětem udělat radost“.

Reakce dcery byla velmi rozpačitá a bohužel lítostivá: „Takže vy jste mi celou dobu s tátou lhali?“ To bylo to, co ji asi nejvíce trápilo, že jsme „lhali“. Slzy jí tekly z očí a nastalo u ní evidentně velké zklamání, se kterým v tu chvíli vnitřně bojovala.

Snažila jsem se vysvětlovat dál: „Ano, v tomto jsme lhali, ale je to jiná lež. Je to pohádka, kterou mají rády všechny děti a právě i proto se na Vánoce tak těší. Když jsem byla malá holčička, i moje maminka mi vyprávěla o Ježíškovi. Já jsem i tobě vyprávěla o Ježíškovi a pokud budeš mít děti, víš co budeš dělat? I ty jim budeš vyprávět o Ježíškovi a vlastně trochu lhát, uvidíš, že to tak bude… A teď jsi moje velká holka, která ví pravdu a potřebuji, aby jsi mi pomohla a udržela toto tajemství před Šárkou. Je jí šest let a ona ještě na Ježíška bude dlouho věřit…“ Po těchto slovech se starší dcera trochu uklidnila a určitě se cítila důležitě, že již patří do „oddělení dospělých“ a tuto pravdu ví. Přesto jsem s ní ještě chvíli zůstala, objala jsem ji a povídaly jsme si dál o Vánocích.

U mladší dcery Šárky jsem tuto situaci řešila v podstatě ve stejnou dobu a to na podzim ve třetí třídě. Vysvětlení bylo shodné, reakce dcery byla ale velmi odlišná. Šibalsky se na mě podívala, poté se zatvářila trochu udiveně a pak pronesla větu: „Takže vy jste mi celou dobu kecali?“ Přesto, že slovník dcer hlídám a slovo „kecali“ k mé osobě nebo k osobě manžela, bych jinak vytkla, v tuto chvíli jsem se musela smát a situace se tím odlehčila. Mladší dcera celou záležitost vzala s velkým nadhledem. Náznak lítosti byl, ale pouze velmi krátkodobý a pocit důležitosti a vědomí, že již ví pravdu, u ní převládl a zcela určitě jí udělal radost.

Není to lehké, setkáme se s různými reakcemi – lítost, pláč, výčitky, překvapení, rozpačitost, zklamání… Musíme se s tím vyrovnat my i děti, protože v našich životech nastanou situace, kdy se s těmito emocemi budeme setkávat a již se nebude jednat „pouze“ o Ježíška.

Přeji Vám i Vašim dětem krásné Vánoce,
Lenka Kácová