První dítě je prostě první. První těhotenství, první porod, první kojení, první kašičky, první krůčky a slova. Jako budoucí maminka vše pečlivě čtete, studujete, necháváte si radit, těhotenství prožíváte jako naprosto vyjímečné a originální období. Porodu se bojíte, kojení se učíte a stejně tak se učíte míchání kašiček. Jen si vzpomeňte, s jakým nadšením jste pořizovala spoustu a spoustu fotek, od narození až po první krůčky. S jakým nadšením kupujete malé oblečky, s jakým strachem jste sledovala i sebemenší zvýšení teploty či jakékoli projevy, které vašeho drobečka trápily a dával to najevo. Ty únavné noci, kdy se nevyspíte, musíte drobečka krmit, jste unavená a přitom to děláte ráda… Ano, je to vše poprvé a VELKOU výhodou je, že jde o jedno dítě. Je jedno, věnujete se mu naplno a v podstatě máte spoustu času, jen si to ještě neuvědomujete.

A pak – přijde druhé těhotenství a narodí se vám druhý drobeček. Maminky znalé věci mi určitě potvrdí, že je to opravdu propastný rozdíl. Těhotenství prožíváte více v klidu, vždyť to již znáte, strach z porodu je možná větší, protože to již znáte. Kojení je více v klidu, již to máte procvičené, to samé kašičky, přebalování, nemoci, vše tady již jednou bylo.

A nyní si kriticky přiznejte, máte na druhé dítě tolik času jako na první? Děláte stejný počet fotek, jste schopna mu věnovat tolik času jako prvnímu, trpělivě a s klidem mu číst pohádky, prohlížet si knížky, kreslit, později stříhat, důsledně ho učit základní sebeobsluze, kupujete se stejným nadšením krásné oblečky a natáčíte se stejným nadšením na kameru? Vzhledem k časové náročnosti, přiznejme si upřímně, na všechny uvedené činnosti již tolik času není. Druhé dítě nikdy nezažije to výsostné postavení jedináčka, i když toto období může trvat krátce, kdy se věnujete a to bezvýhradně jen jemu. Od narození a dále po celý život, vždy se bude o vaši přízeň dělit. A zároveň i tak trochu o ni bojovat.

Já sama mám dvě dcery, s věkovým rozpětím 3,5 roku. Snažila jsem se jim věnovat stejně, ale někdy to u druhého dítěte prostě nešlo, čas a přízeň se musela rozmělnit a rozdělit mezi obě děti. Nyní s překvapením zjišťuji, jak je má druhá dcera šikovná, samostatná, chytrá, cílevědomá. První dcera Simonka je také chytré dítě, ale její mladší sestra je prostě v určitých věcech rychlejší a samostatnější. Snaží se starší sestře vyrovnat, má v ní velkou inspiraci a starší sourozenec je pro ní něco jako pohon, který ji motivuje a táhne dopředu. Mladší Šárka jezdí sama dříve autobusem domů, začala dříve používat mobil, v učení ve škole je více snaživá a samostatná, úkoly si píše ihned po příchodu domů a sama a bez připomínání, to samé v přípravě učebnic a pomůcek do školy. Je pečlivější v úklidu pokoje, je ochotnější s pomocí v domácnosti, některé činnosti dělá sama a ráda. Její sestru musím k některým věcem téměř nutit a zcela určitě jí více věcí připomínat a častěji ji kontrolovat. Co by se snažila, je přece první a ta chytřejší.

Pozice druhého dítěte je trochu nevděčná, myslím psychicky, pominu nyní věčné dědění oblečení:-).

Snaží se, chce se vyrovnat staršímu sourozenci, chce, aby ho rodiče chválili, i když je ten mladší. Bohužel, i když je věkový rozdíl i jen 2-3 roky, nikdy se mu to vlastně nepodaří. Je to jak nekonečný a marný boj. Uvědomme si to prosím a ohodnoťme snahu svého druhého dítěte. Protože i přes svoji pečlivost, vždy bude „to druhé“, to mladší, to méně šikovné, to za tím prvním. Vždy bude mít pocit, že o vaši přízeň musí bojovat s vervou a zapálením, je přece „až to druhé“. Nikdy se mu tuto pozici nepodaří vyrovnat, ať se snaží sebevíc.

Chvalme, podporujme ho, dávejte mu najevo lásku, zaslouží si to a to v maximální míře. Nenechme ho v myšlenkách, že je „zase ten druhý“, a že se nikdy tomu „chytřejšímu a šikovnějšímu“ nevyrovná. 

Přeji všem rodičům krásné dny,
Lenka Kácová