1) V září syn nastupuje do školky, ale zatím není příliš samostatný - s jídlem mu pomáhám, na noc má ještě plínky, pomáhám mu i s oblékáním. Prosím o informaci, jak ho mám na nástup do školky připravit? A myslíte, že "strašení" školkou pomůže? 

Dovolte Vašemu synovi „být samostatný“. Dejte mu tolik času, kolik potřebuje. Buďte při něm, dělejte věci společně, nechte ho, ať se od Vás učí, dělejte mu „zrcadlo“. Věřte, že trpělivost a důvěra k synovi, že to zvládne i sám, brzy přinese ovoce. Odhoďte spěch, nedůvěru, netrpělivost a sdílejte společně každý okamžik. Neustálým pomáháním neučíme dítě samostatnosti. Dítě si zakóduje do hlavy, že tu přeci vždy někdo je, kdo mu pomůže. Zde potom může nastat problém s nástupem do školky, jelikož doma byli „pomocníci“ a ve školce nejsou. Z mého pohledu strašení školkou rozhodně není efektivní, ba naopak. Školka bude v povědomí Vašeho syna velkým „strašidlem“, které může přinést obtíže jak ve Vaší rodině, tak v prostředí školky. Na školku se těšte společně, povídejte si, hrajte si a říkejte si, co vše školka může přinášet. Je důležité souznění, na školku by se měli těšit všichni doma nebo o ní alespoň nemluvit jako o strašákovi. Nástup do školky je vlastně nová situace pro všechny zúčastněné. A aby to všichni zvládali, musí se o tom mluvit a hlavně nehodnotit, nestrašit.

2) Jak mám dceru připravit na odloučení související se školkou? Dcera je jedináček a žijeme spolu samy, bez tatínka, je na mě tedy dost fixovaná. 

Na začátek bych chtěla napsat, že děti prožívají strach doopravdy a my dospělí utváříme to, jak o sobě bude dítě přemýšlet. Předškolní období je velmi důležité z hlediska navazování vztahů k lidem. Zde je tedy důležitá Vaše role. Měla byste dcerce poskytovat nové a nové kontakty s dětmi, a také umožnit jí „prozkoumávat“ nová prostředí. Opět zdůrazňuji, že je zde nejdůležitější komunikace. Bavte se o všem, co přichází. Ať je to radost, smutek, vztek či jakákoli emoce. Posilujte Vaší dceru v tom, aby uměla vyjádřit to, co cítí, aby neměla z určité emoce pocit viny, strachu, že ji nemůže „ukázat“, vyjádřit. A pozor si dejte na to, že děti mnohdy „nasávají“ strach od nás dospělých. Například, když maminka nespí a více a více se bojí, jak to bude doma vypadat s nástupem dítěte do školky, tak i dítě tento strach může přejímat. Pokud chceme zbavit dítě úzkosti, tak se musíme od úzkosti nejdříve oprostit my sami. Děti jsou mimořádně citlivé, vycítí každou drobnou změnu, a to i v tom, když se rodič něčeho obává. Dovolte tedy dcerce zažívat co nejvíce nových situací a příležitostí zkoušet hodně věcí. Bude tal lépe vybavena z hlediska psychické odolnosti. Téma odloučení je velmi obšírné, ale jistě se mu budu podrobněji věnovat v některém z článků na webu Top školky.

3) Náš syn má 3 roky a momentálně se nachází v období vzdoru. Je na nás zlý, vzteká se, je protivný, někdy i sprostý. Prosím o informaci, jak máme na jeho výbuchy vzteku reagovat? Pomůže facka nebo dobré slovo?

Přiznejme si, že hádky jsou proklatě náročné. Mnohdy přinášejí slzy, handrkování, skřípání zuby a přestavují velmi náročnou a únavnou práci. Zkusit, jaké výhody se dají na jednotlivých dospělých získat, patří k normálním součástem sociálního učení. Testování hranic, kam až můžu jít, kde je zákaz, případně, co se stane, když jdu do zakázaného území. Dítě poznává svět, ve všech jeho barvách a podobách. Dále mne napadá otázka, zda se Váš syn dívá často na televizi a jaké programy sleduje. Děti totiž napodobují televizní násilí. Mozek dětí není schopen informace z televize dobře zpracovat a násilné pořady mají přímý vliv na chování dětí, což prokazuje řada studií. Děti vše napodobují a zde může vznikat nesoulad. Proč to nemůžu dělat doma? Proč nemůžu kopat, ubližovat, vulgárně nadávat? V televizi to šlo a všichni to přežili! Zde je důležité vymezování hranic. Je to nezbytné, ale pozor, jde o to, jak je vytváříme. Dáváním hranic můžeme pomoci, ale i velmi ublížit. Vytvářejte je spolu s Vaším synem, ne bez něj. Hranice by neměly být trestem, ale bezpečným prostorem, prostorem, ve kterém se dítě dokáže orientovat a svobodně rozhodovat. „Chci být sprostý? Chci být zlý?“ „Jsem si vědom, co z toho vyplývá, co může přijít?“ „Jsem ochoten to přijmout?“ Dovolte dítěti projevit se a zároveň mu dávejte hranice, buďte s ním, když se vzteká, když se usmívá, komunikujte, bavte se o tom, co prožívá. Při vzteku, vzdoru ho nechlácholte, neslibujte odměny jen z toho důvodu, aby byl klid. Dítě v tomto případě dostává informaci, že s rodiči se dá manipulovat, že při každém nevhodném chování dostane „odměnu“, a to v případě, že se začne chovat dle přání rodičů. Vzniká začarovaný kruh. Raději dítě obejměte a nechejte ho zklidnit, pak se můžete bavit dále, dávat jasně najevo Vaše pocity a vše, co cítíte, že je potřeba se otevřít. Důležité je se dítěte nebát, neustupovat, nenechat se zastrašit. Být jen součástí jeho procesu a následně s ním pracovat. Jak? Jistě se opět můžete těšit v některém z článků na webu Top školky.

Mgr. Lucie Mucalová
rodinná terapeutka
www.terapie-mucalova.cz